Milá Janko, milá Katuš,
připojuji se k vám a vašemu smutku. Nedávno nám zemřela dcera- měla teprve 47 let.
Moc jsme věřili tomu,že nemoc překoná. Po 4 letech nám ji nemoc vzala. Umírala doma v kruhu naší celé rodiny. Nemohu se z toho vzpamatovat, nevím jak dál, vidím ji na každém kroku, promítají se mi chviličky z jejího dětství, slyším ji jako maličkou..........strašně to bolí....
Až teď jsem pochopila svou mámu, které první dítě- dcera zemřela v 8 letech a kdy celou dobu věděla, že její dcera zemře. A já jako dítě jsem ji měla za zlé, že na svou dcerku pořád vzpomínala, brala jsem to tak, že by mne a bráchu okamžitě vyměnila za svou prvorozenou.
Tu bolest rodičů nikdo, kdo to neprožil nepochopí.
In reply to Milá Janka, by Anonym (neověřeno)