Byla jsem v 9. třídě, když maminka přišla domů s tím, že musí na operaci. Říkala, že má cystu a že za chvíli je doma. Byl duben. O měsíc později nám řekla, že začíná chodit na chemoterapie, že to nebyla obyčejná cysta, ale že to společně určitě zvládneme. Absolvovala chemoterapie a následně ozařování. Bylo jí strašně špatně, nechtěla abychom viděli, jak moc jí je špatně. A byl tu konec, dočkala se posledního ozařování a vše vypadalo, že se brzy zpraví.
Na konci třeťáku nám maminka oznámila, že se to vrátilo. Doktoři jí řekli že pokud nepůjde na chemoterapie dávají jí 5 měsíců života, s chemoterapií rok. Odmítla léčbu, začala se léčit sama, držela 24 dní půst, meditovala, bojovala. Po 4 měsících doktoři nechápali co se stalo, nádor se zmenšil, maminka měla energie na rozdávání. Den po mém maturitním plese přišla zpráva, že umřel dědeček, maminky tatínek. O půl roku později nás pak opustila i babička. Mamince začalo být čím dál hůře a začala se jí tvořit voda v břiše. V září šla na operaci "kýly", Ještě v říjnu odletěla konzertovat na 3 týdny do Mexika. Po novém roce se začal její stav zhoršovat, byla často nemocná, stále ale pracovala a zvládala tolik věcí... Nikdo z nás netušil kam to spěje, věřila jsem, že vše bude zase v pořádku, že se vše srovná. Jednou jsem v pondělí ráno opět odjížděla na kolej, maminka se mnou už ani nemluvila, seděla v kuchyni a tvářila se nešťastně, nevěděla jsem co se děje, bylo jí sice špatně celý víkend ale nechtěla jsem si připustit jinou variantu, než že oslavíme naše narozeniny společně, tak jak jsme si řekli, jen o týden později. Večer mi volal taťka, že je maminka v nemocnici, zemřela ve středu ráno. V tu chvíli umřel kus mě, seděla jsem ve škole a nemohla tomu uvěřit.
Je to už více než dva roky. Až nyní jsem doma našla náhodou úmrtní zprávu. Moje maminka byla přijata v terminálním stádiu rakoviny, se zhoubným nádorem v břiše a odoperovaným nádorem prsu. Ta operace na které moje maminka byla nebyla kvůli kýle, ale kvůli dalšímu nádoru. Nikomu nám o tom neřekla, stejně tak jako nikomu neřekla jak moc špatné její výsledky jsou. Chránila nás až do konce.
Je mi 22 let, je to 2 roky. Stále to bolí. V tu středu ráno odešel kus mě. V mém srdci je stále velká díra a ne a ne se zahojit, ukáže se vždy, když to nejméně čekám.