Už tomu budou tři roky co mi na rakovinu zemřela máma v 52 letech. Trpěla od 30 let schizofrenií, táta se s ní rozvedl, já s ní žil do svých 30 let teď je mi 35let. Trpím sám psychickou nemocí, ale funguju, ale špatně se mi dýchá a buší mě srdce. Pokaždé když si uvědomím že tu není a že je toho spoustu co bych jí chtěl říct tak pláču. Pak je mi lépe, ale už to trvá dlouho. Pravda první 3/4 roku jsem to držel v sobě pak jsem se složil a skončil na psychiatrii. Poslední tři roky to byl hrozný stres, navíc jsem vyhlásil osobní bankrot, pak zemřel děda a babička ale to jsem nijak neřešil. S mámou jsme měli hrozný vztah, oba psychicky nemocní, já pil a dělal blbosti utíkal jsem od ní pryč protože jsme se pořád hádali. Jednou jsem to už nevydržel a poslal na ni policajty, na to není omluva. Po rozvodu onemocněla rakovinou a čtyři roky jsem s ní jezdil do Brna na žluták. Po poslední operaci to šlo moc rychle během půl roku zhodila 60kg vážila dřív 120kg, bylo to hrozné. Ty poslední tři roky to byl očistec a ani teď to není tak jak by mělo a asi nikdy nebude jen mě vadí to dýchání asi to pořád nemůžu rozdýchat, je ve mě spousta emocí a nedořešených situací. Připadám si jako mezi mlýnskými koly.