Milá Petro ...
přeji upřímnou soustrast. Deset dní je velmi málo na tak velkou ztrátu. Bolest ve tvém srdci, i když to asi není lehké číst, bude ještě dlouho. A je to tak přirozené. Odchod blízkých duší k životu patří. Sdílím s tebou tvé trápení. Před dvěma lety jsem byla ve stejné situaci. Byla jsem v tu dobu zřejmě i ve stejném věku. Mému dědečkovi také záleželo na tom, jak se mi daří na VŠ. Chtěl, abych se v životě měla dobře a nic mi nechybělo. Vždy na mě byl pyšný. Ale to sem nepatří .. To, co ti chci napsat má pro mne hluboký smysl a třeba ti má slovo pomohou utěšit tvou bolavou duši. Po smrti svého dědečka mi zůstala jen bolest a smutek, se kterým jsem nevěděla, jak naložit. Úlevu mi přineslo až rozhřešení myšlenek, kam odchází lidská duše a o čem je existence na tomto světě. Je to dva roky a já ušla velký kus cesty. Děda je tu stále se mnou. Cítím to. I když ho tu fyzicky nemám. Ale uvědomila jsem si, že podle mě duše existuje a i po fyzickém odchodu je ve formě jisté energie s námi. Děda mě doprovází na mé nové cestě a ukazuje mi směr. Je to takový můj lišák z Malého prince nebo anděl. Ať už tomu říkám jakkoliv, je to pro mě úlevný pocit. Možná to zní šíleně, ale až teprve když jsem se začala zajímat o odpovědi na otázky o lidském bytí a začala jsem si v sobě urovnávat, jak to vnímám a cítím já - ulevilo se mi. A jak.. Ať už tvá cesta za vyrovnáním se s tak velkou ztrátou bude jakákoliv přeji ti, aby na konci té cesty čekala spokojenost. Spokojenost, kdy se smutek změní v příliv dědečkovi lásky, protože ta je tu stále s tebou. Ve tvém srdci ... Přeji hodně sil.
