Dnes je to 10 dní co můj milovaný dědeček úplně náhle zemřel. Ještě ve středu 28.6. s mojí rodinou a babičkou absolvoval divadelní představení mého syna. Byl to šok. Nemohu tomu věřit. Byl zdravý, v 81 letech ještě jezdil na kole. Cítím tak obrovskou prázdnotu, smutek a stesk, že se to nedá ani slovy vyjádřit. Dědeček byl moje životní kotva, vždy jsem se o něho mohla opřít. Jediné, co jsem pro něho mohla udělat bylo vyžehlení oblečení na poslední cestu. Vypravili jsme mu snad důstojný pohřeb, napsala jsem mu poslední dopis, s dopisem do obálky vložila i své studijní výsledky z VŠ, které chtěl pořád vytisknout a já bohužel stále měla "nějaké jiné povinnosti"...teď toho velice lituji...dědeček byl vášnivý zahrádkář...do té obálky dostal lístek od každé rostlinky a bylinky, které už nikdy nezalije, ani neochutná...děsí mě ta definitiva...co bude dál...musím se postarat o babičku, vše zajišťoval děda a najednou není. Chvílemi mám pocit, že to není realita, že snad život nemůže být tak krutý, ale vím, že je...Dědečka jsem milovala, miluji a budu milovat stále. Nikdy nezapomenu. Jsem mu vděčná za vše, co mě a mého syna naučil, co nám dal do života. Byl mi nejen dědou, ale i tátou. Pomáhal mi i s výchovou syna, když jsem s ním zůstala sama. To prázdné místo nikdy nikdo nevyplní...to, že už nikdy neuslyším jeho hlas, nedám mu pusu, nestisknu ruku, nepohladím...nikdy mi už v ničem neporadí...chvílemi mám pocit, že se tou bolestí zalknu, tak moc mi chybííí....