Jsou to 4 nekonečné dny, co táta umřel. Něco ve mně umřelo s ním. Nekožu plakat. Jsem jako robot. Za 14 dnů by slavil narozeniny. Dva roky se pral s rakovinou jater. Všichni lékaři se shodli na paliativní péči, protože na léčbu bylo pozdě. Být dcerou tak chytrého člověka, jako byl můj otec, nebylo lehké. Když jsem byla malá, zdálo se mi, že má odpověď na vše. Obdivovala jsem jeho vědomosti, píli, pevnost jeho přesvědčení i ochotu jít názorově proti všem. Zároveň jsem ale hledala věci, které neuměl; chtěla jsem, aby se na mne podíval s obdivem i on. Nemyslím, že to věděl.
Můj táta bojoval s rakovinou dlouho. Statečně nesl všechny útrapy i slova lékařů, že se nedá nic dělat. Byl velmi statečný. Statečná byla i maminka, přes veškerou pomoc hlavní tíhu péče odvedla sama. A přesto, že vím, že jsme udělali vše, co bylo možné udělat pro poražení jeho choroby, mně jeho smrt naštvala. Ten fakt, že jsem ho nedokázala ochránit.
Táta neměl strach ze smrti, bál se umírání v nemocnici, o samotě a sám. Jednou mezi řečí prozradil své veliké přání, umírat doma, mezi svými. Tohle přání se mu vyplnilo. Na poslední cestě, s posledním dechem jej maminka držela za ruku a my ostatní byli velmi blízko. Už se nebál. Když zemřel, na jeho tváři bylo vidět smíření a klid.
Za 4 dny bude pohřeb. Nevím, jak to zvládnu.