12.7. mi po 29 letech zemřel manžel, na rakovinu, 8 let jsme žili v sinusoidách a do poslední chvíle věřili. Zůstala jsem s ním poslední týdny doma, jezdil k nám hospic, zemřel mezi svými nejbližšími. 2 synové jsou dospělí a žijí svým životem, zůstala jsem na baráku sama, nic mě nebaví, netěší, přežívám a nutím se aspoň chodit do práce, abych se doma nezbláznila, nejhorší jsou návraty domů a víkendy. Kdy to skončí? Budu ještě někdy normálně žít?
Manžel byl o 8 let starší, v srpnu by měl 57 let, mně je 49, synové 28 a 2letá vnučka - Brno, 26 a manželka - Prostějov.
Když manžel v r. 2009 onemocněl, "prchli" jsme z města a koupili domek na vesnici, blízko místa, odkud manžel pocházel, pro mně - celý život "panelákovou" velká změna..a bylo to 8 roků plných nadějí a zklamání a stresů, až to v červenci skončilo takto...je to 2 měsíce a já si vůbec nedokážu představit, jak mám žít, když tady tak po práci sedím sama (se starým 11letým psíkem)..každý by radil a chtěl pomáhat a všechno je k ničemu..už jsem málem skončila u psychiatra, ale zatím jsem úspěšně "odolala"..naštěstí mám fajn práci a v ní fajn lidi, ale když si přejou v pátek příjemný víkend, je mi do breku..snažím se co to jde, teď trochu "pečovat" o sebe, jsem za těch 8 let strašně vyčerpaná, ale sama cítím, že jak masáž, cvičení s holkami nebo plánovaný wellnes víkend se sousedkou, jsou jen chabá snaha překrýt tu strašlivou bolest - měli jsme se celý život rádi a měla jsem jen manžela..každý jen volá, že za mnou přijede, pomůže, blablabla..nic mi nepomůže
Jen ještě - přes veškerá doporučení z psychoterapie - jsem ještě nezvládla začít se zbavovat manželových věcí..jsem ráda, že já, pořádkumilovná, aspoň jednou za čas trochu poklidím a to nemluvím o práci kolem domu..ale už se odmítám tím stresovat, snad to někdy přijde a půjde to..
Vyčítám si, že si občas pomůžu Lexaurinem a nebo alkoholem:-(..vždycky jsem všechno zvládla a teď to nejde..začátkem srpna mě vezla i záchranka, zřejmě nějaká panická ataka, protože nic nenašli...
