Byli mi 4 roky když mi zemřel tatínek. V době dospívání a po narození syna mi ho nahrazoval dědeček. Po smrti babičky hodně sešel, ztratil chuť do života, přestal jíst, zdravotní problémy neřešil a byl odevzdaný.. přestěhovala jsem si ho k sobě abych ho měla na očích a mohla o něj pečovat. První rok bylo vše lepší, můj malý syn se mu stal radostí a dědeček byl u nás spokojený. Vždy před spaním si dával panáčka rumu, najednou ale rumu víc víc ubývalo, nikdy nebyl velký jedlík, ale začala jsem jídlo vyhazovat, protože se ho nedotkl, každý talíř s jídlem uschoval do lednice. Začal být opilý, stále častěji. Trvalo to půl roku co jsem denně kupovala rum, ale s manželem jsme si řekli, že je to jeho jediná radost a nebudeme mu jí brát, nemělo to ani smysl, když rum došel byl dědeček agresivní, což nikdy nebýval. Mnohokrát jsem brečela. Dědeček si začal stěžovat na bolesti zda, že z gauče. Koupili jsme nový. Bolesti neustaly. Jednoho dne upadl a rozbil si hlavu. V nemocnici mi řekli, že má tumor na plicích a nedá se již nic dělat. Byl to šok a mě došlo, že bolest zaháněl alkoholem.. přivezla jsem ho domů. Posadil se na židli a seděl několik hodin. Řekla jsem mu, že už ho převléknu a půjde spát. A on se podíval a řekl " ne, ještě nechci. Vím, že až si lehnu už nikdy nevstanu" a tak se stalo. Druhý den prospal, třetí den vykašlával krvavé hleny a čtvrtý den se dusil tak, že jsem zavolala sanitku. Chtěla jsem aby zemřel doma, měla vše nastudované, ale nešlo to, nevěděla jsem co dělat a jak mu pomoci. On odmítal, prosil mě, nechtěl do nemocnice.. já plakala u jeho postele a zase se na mě dlouze zadíval takovým zvláštním pohledem, jakoby se loučil a stiskl mi ruku. Hned další den jsem u něj strávila v nemocnici celé odpoledne, pospával a jen chvílemi věděl, že jsem tam. Doktorka mi řekla, že umírá, že ale bojuje a nechce odejít, někdo odchází rychle někdo zdlouhavě... myslela jsem si, že to bude ještě třeba týden, dva trvat.. než jsem odjela domů probudil se a mluvil se mnou jakoby byl v pořádku a plný sil. Řekl mi, že má chuť na tlačenku a že chce na záchod. Připoměla jsem mu, že má plenu, mermomocí chtěl jít na WC.. rozloučila jsem se, že zajdu zase zítra a on se usmál. Za 3 hodiny mi volali, že půl hodiny po mém odchodu dědeček zemřel. Nedokázala jsem to přijmout, pochopit, vysvětlit si, začala jsem si vyčítat, že jsem ho nenechala doma nebo tam s ním nezůstala.. neměl pohřeb. Přivezli mi urnu až domů v bílé igelitce.. seděla jsem nad ní a usedavě plakala. To je vše co mi po něm zbylo? Za pár dní mi volala sestra. Seděla jsem doma a ona mi povídá "kdo tam s tebou je?" že cítí, že u mě někdo je. Byla jsme doma úplně sama. Pak několikrát hovor vypadl. Neuměla mi vysvětlit z čeho usoudila, že se mnou někdo je. Televize se zapínala sama od sebe a vždy když jsme se bavily o nějakém tématu, zapla se a to samé téma se řešilo v TV, klíče v zámku se zničeho nic rozkmitaly a několik minut se stejně rychle bez zpomalení hýbaly, krb se rozhořel po 5 hodinách kdy vyhasl a i můj skeptický manžel nabil dojmu, že se něco děje. Přestalio se nám dařit, rok nást stíhala smůla za smůlou, na co jsme sáhli bylo špatně. Dozvěděla jsem se, že je u nás špatná energie, že musím dědečka nechat odejít, dát ho do hrobu (urnu jsem měla doma) a jeho duší poslat do světla. Bála jsem se, že o něj přijdu, že pocítím prázdno po něm.. ale ulevilo se mi. Nám všem. Vše se zase daří, doma se nic zvláštního neděje a za dědečkem jezdím povídat si na hrob. Taková je má zkušenost... a věřím, že je dědeček tam kam patří.