Ahoj Šárko, přijmi mou úpřimnou soustrast. Řešila jsem stejné dilema, nakonec jsem požádala mého muže, zda by mi prokázal tuto službu. I když jsem byla pevně odhodlána, že to provedu sama, zjistila jsem pak, že by to pro mně bylo už neúnosné. Moje psychika tak nějak dala nejevo, že už to stačilo.To jsem o otce pečovala doma a do posledního dechu jsem byla u něho. Viděla jsem všechno tělesné chátrání a odcházení, ale přece pořád to byl živý člověk. Posledním výdechnutím mého tatínka a opatřením před příjezdem pohřební služby jsem se psychicky oddělila od tělesné schránky blízkého člověka. Otevření rakve před příbuzným byla spíše pro nás formalita a ujištění kvůli ostatním členům rodiny, protože pohřební službě jsme stoprocentně důvěřovali. Ačkoliv to koncem ledna bude rok, co jsme tatínka pohřbili, až teď se mi manžel svěřil se svými pocity. Ani pro něho to nebylo jednoduché. A já jsem mu vděčná za službu, kterou mi prokázal. Takže udělej to, co cítíš a co sama zvládneš. Přeji Ti hodně síly do všeho, co Tě teď čeká.
