Ahoj,
kdysi mi zemřela maminka také na rakovinu v podobném věku jako tobě - mě bylo 12. Nyní je mi sice 37, ale hlavně si pamatuji jak jsem se cítila na smutek sama. Do posledka jsem tomu nechtěla uvěřit, že zrovna "mě" by mamka umřela. Byla jsem na ni dost fixovaná. Ke konci její nemoci jsem ji i sobě to ale vlastně přála. Měla velké bolesti a ani mě už nepoznávala. Hodně jsem po její smrti brečela a myslím, že to bylo dobře. Plakej tak často jak chceš a potřebuješ. Potřebujete všichni určitě být i dost o samotě. Ale určitě taťka s babičkou se o Vás postarají dobře. Zkuste řadu věcí dělat tak jako dříve.
Pamatuji se také, že všichni říkali, že mamka něco "nezvládla". Ono to tak vypadá. Až budeš starší, zjistíš, že všechno zlé je k něčemu dobré. To jsem si dokonce pak později jako dítě říkala taky. A hledala jsem i na její smrti pozitivní. Říkala jsem si, že například je super, že jsem měla jen dobrý vztah s mamkou. Nehádali jsme se. Pubertu jsem s ní nezažila. A že nebýt jejího odchodu byla bych děsně "nesamostatná". Já jsem tehdy žila s maminkou, neměla sourozence a po její smrti jsem se musela přestěhovat k tátovi, se kterým jsem se sice vídávala, ale neříkali mi o něm v rodině nic dobrého. Ale on dobrého měl v sobě hodně, jen jsem to tehdy neviděla. Zkus vidět i na své babičce to "dobré", které tam určitě někde je. A věřím, že až přebolí většina smutku ve Vás, můžete si být navzájem oporou kdo bude potřebovat. Hodně mi pomáhalo si s mamkou povídat, jako kdyby u mě byla. I nyní to občas dělám.
Pamatuji se, že jsem se taky cítila taková nějaká "jiná" mezi spolužáky. Ty jsem kvůli stěhování také měnila. Časem jsem si našla kamarádky a vše se postupně zlepšovalo. Hlavně zábavou s nimi jsem zapomínala na to, že mě někdy mamka opustila.
