Dobrý den, jsem v podobné situaci, přítel - tatínek našich dětí zemřel nečekaně, po 2. mozkové příhodě ve věku 47 let. Jsem sama s dětmi syn -7 a dcera 3,5 roku. Je to skoro 1/2 roku, myslím, že bolest je už trochu menší. Měla jsem léky jen na 14 dní, snažila jsem se hodně zaměstnat prací, večer pokud to jde, chodím brzy spát, to mívám nejhorší část dne - sama se svými myšlenkami. Sama nevím, jak se žije dětem bez tatínků, dcera si tatínka časem asi nebude ani pamatovat, byly jí akorát 3 roky. Teď se ptá, proč pro jiné děti tatínek chodí do školky, proč ona tatínka nemůže mít, někdy říká, že jí tatínek chybí, ale nepláče... Syn navenek vypadá v pořádku, tvrdí, že si umí tátu pořád představit jako by tu byl, vzpomínáme na něj, někdy si pobrečíme společně, opakuji jim, že tatínka budeme mít v srdíčku. Syn byl s tatínkem denně, byli spolu hodně, přesto syn říkal, že když nám bude tatínek chybět, že si časem najdeme jiného....jestli to slyšel od babičky nebo jinde nevím, ale děti se někdy se situací smíří možná rychleji než my. Také mám strach být na vše sama, dělat dětem mámu/tátu. Nevěřím, že na dětech nezanechá takový osud žádné stopy, nevím, jestli jim 1 rodič a prarodiče můžou nahradit ztraceného tatínka. Snad se mi i přesto podaří z nich vychovat slušné lidi. Mám známého, dnes dospělého chlapa, který vyrůstal bez tatínka, zemřel mu ve věku 5 let. Je to hodně silný člověk, má o 5 roků staršího bráchu, hodně drželi v dětství při sobě, to mu asi pomohlo. Dělal v mládí sport, podniká, je hodně úšpěšný - ale vidím jako negativum, že vždy byl hodně uzavřený, nikomu se moc nesvěřoval, neobklopuje se přáteli. Asi se díky tatínkově ztrátě naučil být tvrdým člověkem, nikoho jakoby navenek nepotřebuje, je to velký individualista. Partnerský život mu nevyšel, rozvedl se, ale to nemusí být důsledek toho, že vyrůstal bez táty. Já jsem v téhle situaci krátce, těžko můžu radit, ale vyrovnat se s tou situací musíme, jiná cesta není. Snažím se aspoň ať mají děti milující mámu, víc pro ně udělat neumím. Držte se, bude časem určitě jen líp, nemůže ta bolest být pořád taková, věřte mi.
