Zdeno, ze ztráty nejbližšího člověka se dostaneme asi jako racek z ropné skvrny, přežijeme, ale už napořád zůstanou naše křídla slepena dehtem. Na letošní dovolené v Maďarsku, přesně 13.7. mi náhle zemřel v náručí manžel na infarkt. Nestěžoval si na žádnou bolest, jen se mu hůř dýchalo. Než jsem se dovolala pomoci a sanity, ztratil vědomí. Manželé bydlící v sousedním pokoji mi pomáhali s masáží srdce a umělým dýcháním, záchranáři se ho pokoušeli oživit ještě 30 minut, zbytečně. Mám sice dvacetiletého syna, bohužel postiženého DMO, ten nemohl dělat vůbec nic, jen seděl, plakal a díval se, jak mu táta umírá. Nebyl to hotel, jen ubytovna u Balatonu, jeden pokoj s příslušenstvím, tak nám ho do příjezdu pohřební služby nechali na podlaze v tom jediném pokoji. Stalo se to kolem jedné ráno a do pěti jsme čekali na odvoz. Co následovalo si moc nepamatuji, jen vím, že jsem volala na konzulát, zařídila zpopelnění v Maďarsku a urna mi přišla i s doklady poštou. Zůstala jsem tam s autem bez řidiče, bylo třeba sehnat dva řidiče, kteří pro nás přijeli, aby jeden odvezl naše auto a druhý to, kterým přijeli. Na otočku 1300 km.
Nestihli jsme si říct ani sbohem po 25-ti letech společného života. Stala jsem se vdovou v jednapadesáti. Dokážu si proto představit Váš zármutek, ale přesto Vám závidím, že jste se mohli rozloučit. Nikdy se s tím nesmířím a nebýt syna o kterého se nemá kdo postarat, ukončila bych to. Nikoho jiného už nemám. Přeji Vám hodně sil ale moc nevěřím na klišé, že čas všechno zahojí....Myslím na něj a brečím každý den, vyhledala jsem i pomoc psychiatra. Moc jsem ho milovala, jeho popel mám doma, tak mám pocit, že je stále se mnou. Martina
