Není to ještě ani dva dny, kdy jsem držela mého manžela za ruku a objímala ho v posledních
hodinách jeho života, pamatuji si jeho slova, kdy už těžce mluvil. Jak ráda jsem zůstala s ním ještě další hodiny, než přišlo rozloučení navždy. Poslední pohlazení a objetí, i když mne už neslyšel. Bylo mi umožněno s ním zůstat až do rána, za to nebudu nikdy dost vděčná.
Předešlý den v odpoledních hodinách se ještě stačily rozloučit s tatínkem dcery a potom jsem s ním zůstala sama, na odcházení nebyl sám, byly jsme spolu. Před několika dny jsem mu stačila za vše poděkovat, i za dcery, za lásku. Ve vzpomínkách zůstanou krásně prožité roky, společně strávené chvíle s rodinou, klid a pohoda, cestování a sdílení zážitků. Těžko se nyní vyrovnávám s tím, že ho už nikdy neuslyším, nebudu slyšet své jméno, tolikrát opakované v mé přítomnosti a po mém odchodu od lůžka, neuvidím jeho krásné modré oči. Bylo příjemné se držet i po 40 letech nejen venku za ruce, těšit se na sebe, poslouchat příjemnou hudbu, připomínat si naše cestování, výlety, vzájemně si sdělovat zážitky z dovolených a různých prožitků, radovat se i z maličkostí. Měl radost z našich dvou dcer, které, tátu milovaly, z narození vnuka, kterého viděl vyrůstat do jeho dvanácti let.

Poslední tři roky byl hodně nemocný, sužován bolestmi. Loňské Vánoce u rozsvíceného stromku, ruku v ruce. Netušila jsem, že to jsou naše poslední společné Vánoce, svátky, na které se vždy velmi těšil, miloval cukroví, čím více druhů, tím lépe. Vždy trpělivě se mnou jezdil na nákupy, pomáhal se štědrovečerní večeří a potom už jen pohoda, koledy, jeho oblíbené pohádky, světlo od vánočního stromečku, společné chvíle s rodinou. Tento obsáhlý rodinný film jsem si uložila v mé mysli, vím, že si ho budu pouštět stále dokola, některé části častěji vracet a nikdy mne ten film s neskutečným počtem dílů neomrzí………………….