Moje sestra zemřela v červnu 2016, nevyléčitelná nemoc ALS jí byla diagnostikovaná v únoru 2016. Když jsem se to dozvěděla hledala jsem po všech možných internetových portálech a diskusích informace. Dle statistiky jsme měli zato, že by tu s námi mohla být ještě alespoň 2 roky. Bohužel nemoc měla velmi rychlý průběh - i samotní lékaři toto konstatovali. Pečovala o ni naše osmdesátiletá matka společně s jejím manželem, který vyzkoušel hodně z alternativní medicíny, ale bez úspěchu.... Sestra zemřela aniž s tím měl náš stát nějaké velké finanční výdaje. Pojišťovna jí neposkytla ani jednu pomůcku, prostě to nestihli schválit. Já jsem jí vyřizovala invalidní důchod III. stupně - ještě v současné době to čeká v Praze na schválení.
Sestra byla pouze 3 dny v nemocnici před smrtí, dvakrát jsem jí tam navštívila a potřetí jsem to už nestihla. Celý život pečovala o svou postiženou dceru na vozíku, která ten den dopoledne udělala závěrečnou zkoušku na vysoké škole a máma jí dvě hodiny nato zemřela. Je to asi pravda, že u této nemoci zůstává vědomí plně zachováno, protože sestra věděla, že dceru dovedla k tomuto cíli a mohla naposledy vydechnout... Moje neteř i ostatní toto těžce neseme ale snažíme se žít dále. Tento víkend jsme byli moje máti, švagr, neteř, syn i můj přítel plus pes v takovém hodně retro kempu v chatce, takže na nějaký velký smutek ani nebyl čas. Ale čeká nás spousta dalších dnů a některé nebudou příliš zalité sluncem, já vím. Proto, když někam přijdu, stačí třeba do zaměstnání a vidím jak se nepěkně lidé k sobě chovají mám hned na mysli to, že jsme tu přece jenom dočasně. Možná jsem se příliš rozepsala, ale zítra zas ráno vstanu a budu se snažit pracovat a žít dále, i když na sobě pociťuji zdravotní problémy z prožitého stresu a smutku... Sestře bylo jen 51 let.