Rodice se vzali a pote se jim narodili dvojcata ja a sestra. Sami byli jeste mladsi dospeli. Zivot jako by zacel. Anebo vlastne ne muj milovany Tata se zritil z ctvrteho patra a kdyz mi bylo pouhich sest mesicu tak kratce na to zemrel po 12 dnu v komatu na zapalu plic. Misto stastne rodinky nas cekal tvrdy boj o preziti. Kratce pote prisel Svycar do nasi rodini a vytrhl nas z rodne CR do zeme, kde jsme vzdy byli odpad z vychodni Evropy. Nejenom ze mi byl vzati otec, a to je pro kluka zvlast tezka rana, ale taky muj domov a moje identita. Otcim nas tyral a vsechny myslenky na myho opravdickyho tatu se zkouseli vymazat ze sveta. Vzdy jsem ale podvedome tusil, ze mi neco chybi. V 15 mi to pak doslo o to kruteji. Cele mesice jsem jen brecel a chtel, aby se mi tata vrati. Jenze to se nestalo. Taky jsem si uvedomil, ze z velke casti nic o sobe a svych korenu nevim. Tri nasledujci roky jsem ztravil ve hodne neprijemny tride takze jsem mel dost casu na depresivni myslenky. Moc to boli ze nikdy si na neho osobne nebudu pamatovat, na jeho hlas, moc rad bych slysel jak zni. Jini deti toto obdobi prozivaji plny radosti ja zas truchlenim nad tatou a neexistujcimi koreny. Dlouho jsem mlcel. Ted uz to ale psychicky nezvladam a musim svoje mlceni prolomit. To jen nejlepsi umiraji mlade. Drahy Tati necht je ti zem lehka. Vzdy si mi/nam moc chybel, chybis a budes chybet! Cest tvy pamatce! Jak receno skoro cely zivot ziju mimo rodnych Cech. Cesky jsem cele ty roky mluvil jen s mamou a kdyz jsem tam obcas byl na prazdninach. Mejte prosim pochopeni pro chyby. Drzte se vsichni nejsme sami.