Ahoj všem, nikdy bych neřekla, že se dostanu na tyto stránky. Ale po zkušenostech už vím, že platí - nikdy neříkej nikdy, protože vše, co jsem kdy řekla, že nikdy, tak vše se stalo...
Je mi 37 let a můj manžel mi umřel na začátku tohoto měsíce. ...Měl již dlouho nemocné srdce, byl 6 let v ID, jenže byl to prostě on, svéráz, Slovák jako poleno, myslel si, že je nesmrtelný, nebál se, nešetřil se, nikdy si nedal poručit....A tak jsme žili....on fungoval velmi dobře přes svoji dg, a tak i já jsem se časem přestala tak moc bát.... Z malého 1+1 jsme se po 10 letech přestěhovali do nového, většího, bavilo nás vybírat kachličky, zařizovat dětem pokojíčky...Všechny vychytávky v bytě vymyslel on....V listopadu se mu stal ještě úraz, spadl ze schodů, zlomil si 5 kostí.....a od této doby to šlo všechno tak nějak od 10 k 5:-( .....Celý únor jsme chodili po doktorech, ale vždycky mu dali max. kapačku a šli jsme domů nebo ho přivezli, a zas jsme nějak fungovali, společně jsme se smáli, dívali na televizi, pili kafe.... On měl hrozně nízký tlak kvůli srdci, pořád mu byla zima a já už na něj kolikrát i byla naštvaná, že máme přetopíno - skoro 29 stupnu....V den, kdy umřel, jsem mu ráno řekla, že musíme do nemocnice, že se mi zdá, že mu je hůř, a on ani nechtěl....! Ale jeli jsme i se synkem zároveň - s ním jsem byla na kožním /má atop. eksém/....TEn den, to bylo naposledy, co jsem ho viděla....v 10 hod ho odvezl zřízenec na další vyšetření, já šla se synem na kožní, pak jsme se vraceli na emergency, tam mi řekli, že budou manžela tak 3 hodiny vyšetřovat,ať si zavolám pak., Jela jsem tedy se synem domů, pak na chvíli do práce. Pak mi manžel volal, že mu dávají adrenalin a že má strach. To bylo poprvé, co to řekl. Ale já jsem strach neměla, já jsem si myslela, že ho dají dokupy,ani jsem pořádně nevěděla, co to adrenalin je, myslela jsem si, že lék na povzbuzení, ne že "poslední zachrana"..... V 17 mi volal ať mu donesu knížky. Šla jsem za ním, ale nepustili mě tam kvůli respiračním onemocněním. Ve 21 hod jsem tam volala s tím, že co manžel a oni mi řekli, že má doktorka "šrumec", ať zavolám ráno. Zkoušela jsem volat manželovi, nebral mi to. Napsala jsem mu SMS, že mi hrozně chybí. Tu už si nikdy nepřečetl.....:-(A ráno mi volali, že manžel zemřel. A já, když jsem viděla to číslo s třemi jedničkami na konci, jsem věděla, proč se ho bojím vzít.... Bylo to stejné, jak když mi před 2 lety volali, že zemřel táta....
A já teď tady sedím, brečím, nemůžu se s tím smířit. Máme byt, konečně po tolika letech a vůbec jsme si ho spolu neužili. Všude ho vidím. Všude.:-(
Měli jsme kolikrát bouřlivé manželství, 12 let, ale věděla jsem, že on je ten, kterého miluju. On byl chytrý, vždy mi uměl poradit, pomoct, hrál na spoustu hudebních nástrojů, uměl vařit. Byl velmi sebevědomý. Byl - přes to všechno, co jsme spolu zažili - úžasný.
A strašně, strašně mi chybí. Mně a našim dětem - holčičce (11 let) a klukovi (8 let).
Teď v úterý by oslavil padesátiny....
A já nevím, jak dál...... bez něho......