Náš tatínek trpěl lupénkou. Člověk by si řekl že se na to neumírá, ale v důsledku nevědomosti lékařů bohužel ano. Náš tatínek bzl hospitalizován ve FN Olomouc. Za prvních 14 dnů hospitalizace a nasazené dietě zhubl 17kg, vyzkoušeli různé masti a léky až mu jedním z antibiotik spálili dutinu ústní že nemohl ani jíst a při každém polknutí se musel okamžitě napít aby ho to nepálilo. Byl propuštěn s tím, že stav je stabilizovaný. Tak trpěl a byl převezen na ORL, kde se o jeho stav kůže samozřejmě nezajímali a ústa mu docela hrubě vytírali nějakým roztokem. Po 14 dnech ho propustili s tím, že stav opět stabilizovaný ale na druhý den jel opět do FN v Olomouci kde ho přijali opět na kožní, kde chytil zápal plic a nikdo nevěděl jak jeho lupénce pomoci. Byl opět propuštěn se slovy stabilizovaný, ale jeho stav byl hrozný. Kůže se loupala víc a víc a do domácí péče přišla pouze pečovatelka ho nakrémovat. S 11 léky co mu dali se jeho stav zhoršil natolik že kůže místy zčernala, praskala, byl upoután pouze na lůžko, musel být krmen a na toaletu nedošel. Každý dotyk byla pro něj muka. Pak že ho převezou opět do nemocnice. S velikou námahou jsme ho posadili na postel, oblékly nový pyžamový kabátek , dědeček si lehl, my ho narovnali a najednou zmodral a odešel. Ani masáž srdce a přivolaná rychlá mu nepomohla. Mám v sobě zlost na lékařský tým, že mu nedali jeho vztouženou bioléčbu a měli ho jako pokusného králíka. Maminka teď je sama v bytě a všichni z toho jsme psychycky na dně, jelikož zde mohl ještě pár let být, nebýt šatrlatánů co nám ho pohřbili.