Dovolte mi podělit se s Vámi o příběh mého otce.
Mrzí mě, že ho nemůžu nazvat tatínkem. Celý život pil a byl agresivní (nezávisle na alkoholu), takže posledních pár let, co jsem se osamostatnila, byly naše kontakty velice omezené. Přesto mě nečekaně zasáhla zpráva, že je hospitalizovaný s těžkou sepsí na oddělení ARO. Od začátku byl v umělém spánku a nyní se jeho stav, celkem po 4 týdnech, rapidně zhoršil, došlo k multiorgánovému selhání a podle informací lékařů je prognóza velice špatná. Jeho ledviny, plíce i krevní oběh selhaly a je v bezvědomí, které již není podporováno medikamenty. Po dohodě s lékaři jsem kontaktní osobou, komu dají vědět až zemře. Takže nyní čekám, a i když naše vztahy nebyly dobré, je to poměrně stresující období.
Věřím, že nejsem jediná, komu umírající blízký nebyl kvůli jakýmkoli okolnostem až tak moc "blízký".
Přesto nad celou situací cítím lítost a také nad tím, že už nedostane šanci se změnit, i když podle zkušeností vím, že by ji stejně nevyužil.