Ahoj Kamilo,
rozumím ti, jsem v podobné situaci. Předevčírem to byly čtyři měsíce, co mi tatínek umřel. Jako bych ten příspěvěk psala já. Možná je to kvůli blížícím Vánocům, ale vypadá to, že teď tu ztrátu beru ještě hůře - každý den pláču a jsem přecitilivělá. Cítím se unavená, stojí mě velké úsilí bavit se s lidmi a přitom vím, že mi to asi nejvíce pomůže. Zažívám přesně to, co popisuješ. Nejsi v tom sama. Možná je v pořádku, že nemáme energii se s nikým bavit a téměř cokolit dělat. Mívám dny, které jenom proležím v posteli a nechci nikam jít, když nemusím povinně do školy. Ale až budeš mít světlý den, zajdi si do parku nebo na čokoládu nebo cokoliv ráda děláš. Taky jsem se zapsala do kurzu kreslení, i když jsem úplný antitalent a jenom tak v klidu potichu sedím a kreslím si sama pro sebe a nemusím přemýšlet. Zkus si najít systematickou činnost, u které se zabavíš. A i když se mi často nechce jít, mám to zaplacené na celý půlrok a tak se překonám a jdu - pomáhá to. Nejvíce mi asi pomáhá se o tatínkovi bavit s někým, kdo ho znal a vyprávět moje zážitky s ním. Zkus myslet na to, že tvůj tatínek by určitě nechtěl, aby ses trápila - ale že je v pořádku být smutná a truchlit. Prosím napiš, jak jsi na tom! Magdalenka
