Sluníčko, ráda bych Vám napsala, každý den, který budete žít, vybojujte pro manžela...
Můj manžel zemřel na stejnou nemoc před osmi měsíci, byla jsem u něj a doprovodila ho někam, kde je mu snad lépe. První měsíc si téměř nevybavuji, druhý jsem nějak přežila, třetí jsem stála před rozhodnutím, být nebo to vzdát? Ano, ztratily jsme jeden ze smyslů života - partnera, přítele, kamaráda, lásku...vše v milovaném člověku. A chce se po nás, abychom žily a byly silné... Vyrovnat se snad ani s tím nejde, pouze přijmout a věřit, že čas obrousí hrany bolesti. Tak žiju, den po dni, týden po týdnu...nemám se s kým podělit o pocity, po určité době okolí už přestává akceptovat bolest a nechápe. Vlastně se cítím trochu jako vyděděnec. Učím se žít sama. A polykám slzy. Držme se.
In reply to Ano vše chapu ,zaživam to by Anonym (neověřeno)