I my jsme přišli o milovaného syna Míšu. Je to už více než 6 let, ale není snad dne, abych si na syna nevzpomněla. Moc to bolí a do konce života bolet nepřestane. Bylo mu teprve 24 let a bylo to před velikonoci. Měl nehodu na motorce, nebylo mu pomoci. Dodnes nevíme, jak se událost vlastně stala. Kamarádi, kteří s ním byli na vyjížďce mlčí. Po nehodě jsme se snažili pomalu dávat minutu po minutě dohromady, ale jsme stále na mrtvém bodě. Nikdo nám nehce říct, jak k nehodě došlo i policajti při vyšetřování obou kamarádům řekli při výslechu, že mohou klidně lhát, že Míša je mrtvý a do spisu něco napsat musí. Šlo totiž o to, že s ním byli do poslední chvíle a když narazil do stromu a stroj i Míša doslova shořeli, že chlapci zbaběle odjeli a neposkytli mu pomoc. Nikdo si nedokáže představit, kdo toto nepoznal, jak to bolí, když Vám policie oznámí , že se stala dopravní nehoda a syn to bohužel nepřežil. Každý nám říká, čas ránu zahojí. Ale nějak ten čas nepřichází. V myšlenkách se uklidňuji, že Míša od nás neodešl, že žije pořád s námi, Stává se mi totiž dost často večer, že vidím kolem sebe takové stíny . Jindy bych tomu nepřikládala váhu, ale teď si říkám vždy, že je to náš syn, že je tu s námi. Od té doby nemám ráda velikonoce a o vánocích vůbec neříkám. V nejhorších chvlílích nám pomohla rodina. Byli jsme rádi, že máme někoho o koho se můžeme opřít. Navzájem jsme si pomáhali a navštěvovali. Pak nastal rok 2010 , manželuv otec onemocněl a potřeboval větší péči. Bydlel společně s rodinou sestry manžela. Kdykoliv jsme byli požádáni o pomoc, nikdy jsme neodmítli a vždy rádi pomohli. Pak nastaly vánoce, den kdy má rodina být spolu a jak se i zpívá, že o vánocích nemá být nikdo sám. jsme se sbalili a jeli i s dárkama za dědou a rodinou švagrové. když jsme tam dorazili, hned jsem si říkala, že asi není něco ok. Přestali s námi komunikovat. ..............