Smutek a deprese pak přichází ve vlnách, v jednu chvíli mám pocit, že se nic z toho nestalo a za chvíli se zarazím uprostřed jídla a říkám si: "Jak můžu jíst, když je moje teta mrtvá? Moje máma bude mít nejspíš doživotní trauma a já se tady cpu, jako by se nic nestalo." Jako bych se bála mít znovu radost, protože si připadám, že zneuctívám její památku....
A přestože vím, že se tomu nijak zabránit nedalo a že to nemůže být vina nikoho z nás, pořád musím myslet na to, že tam byla sama a my jsme se zatím někde smáli a ani nás nenapadlo, že se něco špatného děje. A i když nevím žádné podrobnosti o samotném nálezu, pořád mám před sebou obraz toho, jak je někde na zemi a třeští na mě oči jako by mi vyčítala, že jsme ji nedokázali pomoct nebo aspoň najít dřív. Jak se mám vyrovnat s něčím, co je v podstatě jen v mých představách? A jak se mám zbavit toho hrozného pocitu viny?
