Ahoj, nejvíce ránu osudu prožíváme my přecitlivělí...... někdy stačí chvíle, nádoba stresu přeteče a ať jde člověk kam jde, jde to za ním, 24 h smutek od rána do noci, a do toho má člověk pracovat, uživit se, bavit se s lidmi a vysílat pozitivní energii... ale ono to prostě nejde a nejde, člověk pak prožívá jen smutek, samotu a vtíravé myšlenky, jestli to nezabalit.... člověk se tlumí prášky alkoholem ale tím se jen ničí zdraví..... a psychiatři mu smích do života taky nevrátí...... emoce a city jsou fajn ale i sebedestrukční zbraní... prý stačí modlitba, nejsem si uplně jistý.... ta bolest
