ahoj Iveto. Mně 7. ledna zemřel dědeček. Byl pro mě jako můj druhý otec. vše, co dělal, dělal pro mě a bratra. Žila jsem s ním, babičkou, rodiči a bratrem celý život v jednom domě. Žili jsme tam jako velká rodina. Vše jsme dělali společně, vše jsme společně prožívali. Jenže s mou matkou jsem měla vždy velké rozepře, a tak jsem se odstěhovala k příteli. Na Vánoce jsem byla u našich a byly to moc pěkné svátky, jenže jsme se s matkou opět chytly a já tam celých 8 dní nebyla. Děda se moc trápil, myslím si, že ho to velmi mrzelo, když mě matky vyhodila z domu, at si jdu do svého bytu, když jsem se tam odtěhovala. A v neděli jsem přijela, když byla mama na noční. To jsem ho viděla naposledy. Zemřel druhý den naráz, byl u doktora, ze ho bolí hlava a na hrudi, dostal injekci, přišel domů, usnul a už se neprobudil. Zemřel krásnou smrtí, přesně takovou, jako si zasloužil, protože to byl dobrý člověk. Ale s jeho smrtí se nemůžu vyrovnat. Je to, jakoby mi zemřel můj otec. Vše se změnilo. Říká se, že si před narozením vybíráme své matky. Já si myslím, že jsem si vybrala tu svou jen proto, abych poznala svého dědečka. Nestačila jsem mu říct, jak moc ho miluji a jak moc si ho vážím. A už to nikdy ani říct nestihnu... Paradox je, že jsem letos chtěla naprosto změnit svůj život. Chtěla jsem se vrátit domů za ním, chtěla jsem se zasnoubit, dělat mu radost. Ted už je na vše pozdě a vše ztratilo svůj smysl...
In reply to Jsem smutná, zoufalá, bolavá. by Anonym (neověřeno)