Jsem smutná, zoufalá, bolavá.. V pondělí mi zemřel můj milovaný dědeček a zároveň otec v jedné osobě. Žil s babičkou v domově důchodců a měl velmi nemocné srdce. V úterý jsem ho přemlouvala ať jde ve středu k lékaři, protože vypadal velmi špatně. Šel, dostal léky a ve čtvrtek kontrola a okamžitý odvoz do nemocnice. Při každé mojí návštěvě nemocnice spal, až na neděli. Jeho stav se velmi zhoršil, funkčnost srdce 19%, otok mozku, zvětšená játra, břicho plné vody, voda na plicích, dezorientován.. Pořád křičel pít, pít.. Dávala jsem mu pít pořád dokola, pak najednou zjistil, že jsem u něho a začal říkat : Iveto domů, honem domů. Pořád dokola, snad tisíckrát. Já šla za lékařem, zkoušela to domluvit, i v domově důchodců, protože on chtěl jít umřít za babičkou, ale nikdo to nedovolil. Řekli mi, že DD nemá potřebné vybavení a přístroje pro tak nemocného člověka. Druhý den - v pondělí jsem zaplatila babičce sanitku, která ji vezla za dědečkem, abychom se mohli rozloučit. Babička je už špatně pohyblivá a do os. auta bych ji nedostala. Já na ni už čekala na chodbě nemocnice. Pořád jsem měla nutkání zajít na JIP ještě dříve než dorazí, nebo jít alespoň k oknu, protože dědeček byl v přízemí, ale zůstala jsem čekat na babičku, ať není zmatená, že ji nikdo nečeká. Konečně přijela a rychle za dědečkem. Všichni už byli divní a během chvíle dorazil lékař, který nás informoval, že dědeček ve 13 hodin zemřel. My přišli ve 13:08. Je mi to tak líto, tak hrozně to bolí, že to ani nedokážu popsat. Nestihla jsem mu nic říct a ani mu vysvětlit, že jsem se snažila převézt ho umřít domů, ale nešlo to, nešlo. Všude ho cítím, slyším jeho hlas i smích. Nevím jestli ví, že jsem ho milovala, byla mu za vše co pro mě udělal vděčná a taky nevím, jestli mi někdy odpustí, že jsem nedokázala zařídit jeho převoz domů, aby mohl umřít tam, kde chtěl. On umřel sám a já stála celou dobu 20 metrů od něho!!!
