Přidat komentář

Dobrý den,přečetla jsems těžkým srdcem příběhy lidí,kteří prožili životní pád,stejně jako já.V roce 1992,bylo 4 dny po Vánocích vběhl můj 13ti letý syn pod auto,já jsem v tu dobu stála na protější straně se svou dcerou,které bylo 8 let.Poskytovala jsem mu první pomoc,vytáhla zapadlý jazyk,a když začal křičet,byla jsem šťastná,myslela jsem,že to bude dobré.Za 11 dní po operaci mozku mi na odd.ARO umřel.Prožívala jsem vše,přesně tak jak všichni rodiče,potřebovala jsem tu bolest vykřičet.Snažila jsem se dál žít a fungovat kvůli dcerce.A ještě jedna taková příhoda z které mrazí.Rok před touto nehodou si můj syn s dcerkou šli zabobovat,půl hodiny po tom,co přišli domů,vjel do hloučku dětí,co tam zůstaly opilý řidič.Zemřel jeden chlapec z dvojčat z vedlejšího domu a tenkrát to se mnou otřáslo.Stalo se to 28.12.1991 v 18 hodin a o rok později 28.12. kolem 18 hod(čas jsem nevnímala)r.1992 srazilo auto mého syna.Osud???????Čekalo to rok????????Od té doby nenávidím Vánoce a 28.12. si beru volno.Po 3 letech od smrti mého Marka se mi narodila holčička,dnes už má 19 let.Dcerka,která viděla také svého bratra ležet na silnici musela po létech vyhledat psychologa,když se jí samotné narodil syn a můj vnuk.Měla noční můry ze strachu,že by mohla o něho přijít.Já sama jsem onemocněla rakovinou a musela jsem svádět nelehký boj,to měla druhá dcerka 10 let.Takže pokud člověk přežije smrt vlastního dítěte,to hrozné trauma které prožijeme si svou daň vybere i když až po létech.Přeji všem lidičkám,maminkám i tatínkům a jejich rodinám,držte se.