Chtěla bych vám všem tady vyjádřit upřímnou soustrast a velký zármutek nad vaší ztrátou. Já sama jsem na tuto diskuzi psala už v roce 2005 a pak několik let občas něco připsala a průběžně četla všechny ty smutné příběhy ostatních, protože mi lépe pomohly snášet moji bolest. A nebo jsem si to jen namlouvala? Kdo ví... Kolikrát jsem nad všemi těmi příběhy plakala, protože jsem se v nich poznávala. Všechny ty pocity zoufalství a bezmoci. Věřte, že já zažila také obrovskou ztrátu v rodině a bohužel nezůstalo jen u jedné. Pokaždé jsem si říkala: "už nemůže být hůř" a jak hloupá jsem byla, neb jsem se tak moc mýlila. A nyní? Naučila jsem se s tím žít, i když jsem samozřejmě nezapomněla a pláču pro ně dodnes. Ale můžu už alespoň normálně fungovat. Když jsem otěhotněla, zakázala jsem si sem na diskuzi chodit, abych miminku neublížila a až po 2 letech jsem se sem opět odvážila podívat. Snad že je ten smutný předvánoční čas, kdy by si tady každý z nás přál jen tu jednu jedinou věc změnit. Ale víte, přečetla jsem si nějaké knihy např. od R.A.Moodyho (Život po ztrátě, Život po životě, aj.) a věřím, že ta energie z našich nejbližších jentak někam do prázdna nemizí. Nemůže zmizet, může se jen přeměnit. Díky podobným knihám na to myslím už jen když se pohne plamínek svíčky. Nejsou tu fyzicky, nevidíme je, neslyšíme je, nepohladíme je, ale můžeme je cítit. Třebaže odešli, neopustili nás! Plačte a křičte... ale neničte si svůj život léky, alkoholem nebo dokonce nedej bože myšlenkami na sebevraždu. Nemyslete si, i já tyhle pocity důvěrně znám. S odstupem času ale věřím, že každý z nás si může najít něco, co nám dá zase v životě nějaký smysl. Ať už je to někdo jiný blízký, ať už je to založení nové rodiny, ať už je to pořízení si štěněte nebo cokoliv jiného. Je to jen na nás. Dobře víte, že vždycky nějaká cesta, jak najít novou sílu, existuje a uvěřit v to znamená už její začátek. Vždycky si říkám, že jejich odchod (z nějakého pro mě zatím nepochopitelného důvodu) zřejmě nebyl zbytečný nebo bezvýznamný, chcete-li. Už vám třeba nikdy nebude úplně dobře, ale bude vám rozhodně líp, tak jako mně... Ujít budete muset možná ještě lán cesty, ale jednou... jednou se sem třeba vrátíte a pak to budete právě Vy, co budete chtít napsat něco povzbudivého pro ostatní (pro všechny, co znají opravdovou hloubku smutku) a do té doby já vám přeji hodně sil a hodně světla.
