Už je tomu rok a stále se nechce věřit, že moje maminka se ve dveřich už nikdy neukáže. Byla neuvěřitelnou ženou, která dokázala celý život myslet jen na lidi okolo a hlavně na své děti, i když svůj život měla plný překážek. Nikdy pro sebe nic nepotřebovala ani nechtěla. Vždycky říkala, že sama žít neumí a ani nechce, a proto měla nás - své děti. Moc mi pomohla. je mi třicet a připadám si bez něj jako hříbě na tenounkých nohou. Stále slyším její slova - "já to udělám, já ti pomohu. Až nebudu moct pomůžeš ty mě." a tak se to stalo! nemoc přišla tak nečekaně. Postihla ženu, kterou jsem tolik milovala a pro kterou jsem chtěla udělat víc, ale nešlo to. Chtěla jsem jí vrátit všechno to snažení tu péči a nahradit jí tolik let utrpení života s mým otcem. Tak moc jsem chtěla, tak moc plakala, prosila Boha, že takový člověk nemůže odejít tak brzo. Ale jsme malinkatí, i když si myslíme, že všechno jde nějak ovlivnit. Nejde.
Mamince začali projevy nemoci asi 5měsíců před smrtí - únava, ospalost, vyčerpání. Asi o dva měsíce později únava nohou a pak se postupně přidávali záškuby ve svalech a špatná výslovnost. Měsíc před smrtí jí byla dignostikována nemoc ALS - amyotrofická laterátní sklerosa.Tak rychle chřadla a já nemohla pomoci. Byla tak statečná. Tak smířená se smrtí, že to nemohu pochopit. Někdy jsme plakaly obě, ale jak se smrt blížila slzy z jejího obličeje se úplně vytratily. Zbyly jen slova: "takhle žít nechci, neplač - někdo dříve a někdo později, to je život, budu vždycky vedle tebe stát - nezapomeň" a já za těch pár dnů, jen těch pár dnů, které už jen ležela doma na posteli jsem zvládla jen držet za ruku, pomoct jen tak, jak bylo v mé moci ale hlavně stihla jsem jí za všechno poděkovat a stokrát vyslovit, že ji mám ráda. Teď mi umírá teta na rakovinu a já už vím, že človek musí být jen smířený, pokorný a pomoct nejvíc, jak může a nechtít víc než smrt, která přijde tiše, klidně bez utrpení a bolesti. I za to se dá děkovat.
Chtěla bych dodat sil všem, kteří se setkávají se smrtí svých blízkých. Smrt neni vždycky zlá - jen nevíme, co je na druhém břehu a to je ten strach a obava. A to prázdné místo v srdci, které zůstane nepřestane asi už nikdy krvácet.