V únoru mi umřel přítel. Byl to ten nejlepší kluk pod sluncem a moje první velká láska. Tři měsíce se pral s rakovinou. Zdá se to být krátká doba, ale utíkalo to pomalu. Přicházely tři špatné zprávy na jednu dobrou, ale my jsme vydrželi všechno. On moc chtěl bojovat, mít rodinu, žít se mnou... prostě jen žít.
Bylo mi 20 a co si budeme povídat, neměla jsem ponětí, jak se chovat v takové situaci. Ale přišla jsem na to a dnes vím, že jsem to dělala dobře.
Chtěla bych poradit všem, kdo jsou v podobné situaci, aby nemocnému hlavně dávali spoustu lásky. Aby mu neustále dokola opakovali, že jsou tu pro něj, že je statečnej, silnej a šikovnej... že jste na něj hrdí. Nemocní to potřebují slyšet pořád dokola. Také je musíte motivovat. Postupem času a nemoci je to stále těžší, ale je moc důležité, aby měli pro co bojovat. My jsme plánovali miminko...
Také je hodně objímejte a hlaďte. Dávejte jim všechnu lásku světa... dá jim sílu. A když náhodou tu svoji bitvu nezvládnou vyhrát, budou umírat šťastní, že vás měli a že i ty poslední těžké chvilky strávili s někým, koho milovali. My to zažili... dodnes každý den pláču a proklínám tenhle svět za jeho nespravedlnost... ale vím, že ten můj brouček umřel s poslední myšlenkou na mě a že věděl, že za ním stojím pevně a miluji ho, jak se jen milovat dá. Teď se na mě každou chvilku určitě kouká z nebíčka a je na mě pyšný... Protože já to také nevzdám, nikdy.
Přála bych si, aby se takové věci neděly... aby nám naši nejmilovanější neumírali... ale to nejde. Musíme bojovat.
Já jsem po celou tu dobu myslela jen na něj a snažila se mu dát první poslední, i když už jsem sama byla na dně, nepřipouštěla jsem si to. Teprve, když umřel, tak jsem se zhroutila. Už nebylo potřeba být ta silná a neustále ho zvedat z toho jeho dna. Je to moc těžké období v životě každého člověka. Buďte stateční... zase se zvedněte a žijte, oni by to chtěli a to je to jediné, co pro ně ještě můžeme udělat... že budeme zase žít, smát se a vyprávět o nich celému světu.