před necelými 14ti dny tatínek. V nemocnici byl od začátku června, kdy prvních 14 dní mu cpali pouze dolsin. Po neskutečných dohadech jsem ho nechala přesunout do jiné nemocnice, ale to zdřejmě byla fatální chyba. Když byl na urologii, tak byl naprosto v pořádku, poté ho přesunuli na ortopedii, kdy jsem s ním večer komunikovala, byl plně při vědomí a vysvětloval mi co mám udělat. Druhý den se mi neozýval a na ten popud jsem jela do nemocnice vzdálené cca 50 km. Dle sestry byl naprosto v pořádku, bohužel já to viděla jinak. Byl to LDNkový člověk, který nepoznával ani mě, mojí maminku a dcerku. To jsem nevydržela a po otázce, že chci mluvit s lékařem mi bylo sděleno, že není. Byla sobota a navíc v PO byl svátek a pan doktor měl hold jiné starosti. Druhý den, po otázce jak to s otcem vypadá mi bylo sděleno, že je v pořádku a po delším zjišťování jsem se dozvěděla, že zkolaboval a je na ARO. Co se stalo a nebo proč se tam dostal mi nebylo řečeno. Poté ho přesunuli do nemocnice blíž k mému domovu. Jsem vděčná lékařům, že ho udrželi při životě alespoň 24 dní. Mohli jsme se rozloučit. Primář ani lékaři mi nic nezatajovali, byli velice slušní a ochotní. Totéž i sestry. Bohužel přišla první plicní embolie, kterou přežil, druhou masivní již nepřežil. I když s pozůstalými pracuji, teprve teď chápu jejich zármutek a bolest, která to všechno provází. Otce jsem velice milovala a i když není pořád ho milovat budu. Jen už mu to nemůžu říct. :o((((
