Před pár týdny mi zemřel přítel a kamarád s kterým jsem strávila několik let. Zemřel náhle a sám a je težké tomu vůbec uvěřit. Nemohu vymazat ani jeho číslo z mobilu, zdá se mi tak, že je stále mezi námi. Neustále si kladu otázku proč, proč se to nestalo jindy, kdy mu mohl někdo pomoci. Umíral sám, trápil se? Měl bolesti a snad čekal na pomoc, která nepřišla? Jsou to strašné myšlenky. Jak má člověk pomoci ostatním blízkým, když se s tím sám nedokáže vyrovnat jak vlasně se vším bojovat? Já si s ním povídám, říkám mu, že na něj neustále myslím a vštípila jsem si do hlavy, že mě určitě slyší a že tam někde se na mě usmívá. Vím, že časem se rány zmírní, ale bude to dlouhé. Jak je možné, že mladý člověk nemá právo na život, už nikdy neprožije hezký den po boku své lásky, nikdy nebude mít rodinu, je to tak nespravedlivé.
