Když přijde smrt pro někoho nám blízkého, člověk jí většinou nečeká, nečeká jí ani když už ví, že obchází okolo, protože někdo je vážně nemocný a naděje na vyléčení není a ona čeká někde v zákrytu, až přijde její čas, nebo až se rozloučíte s někým kdo odjíždí a on už se vám nevrátí. Je jedno jestli ho zratíte kvůli automobilové nehodě, utonutím, při pádu při lyžování, při zásahu proudem, těžkou nemocí nebo nemocí co se u něj běžně vyskytuje, ale najednou organizmus zradí, nepozorným chováním kdy stačí vteřina a vše je najednou jinak, sebevraždou, drogami, stářím, náhlou mozkovou příhodou nebo za dalších jiných okolností. Nikdo nechce přijít o někoho koho měl rád ať je to kamarád, děda, babička, táta, máma, kamarádka, syn nebo dcera, neteř, synovec, manžel, holka kterou milujeme nebo kamarád přes ulici, s ním jezdíte na závody. Každý blízký člověk je pro nás nějak důležitý, čím víc je důležitější, tím víc vás ztráta bolí.
Není pravda jak se říká, že u starších lidí se to už musí očekávat, naopak každý doufáme, že ti naši nejmilovanější rodiče i prarodiče, tety, strejové, ti naši blízcí tu budou s námi co nejdéle, patří k našemu životu a po každém z nich zbyde prázdné místo. Setkal jsem se s názorem, že pokud někdo umře tak, že si sám vezme život, je to pro lidi, co tu po něm zůstanou lehčí, vědí že tu ten dotyčný nechtěl být, ale opak je pravdou, mají totiž stejnou bolest, pronásleduje je pocit, že tomu třeba šlo zabránit a i když se o to moc snažili nevyšlo to. Mají pocit jakéhosi selhání, že něco udělali v minulosti nejspíš špatně, ale jejich bolest je stejná jako všech, co někoho ztratili. Smrt nerozlišuje na sebevraždu, cizí zavinění, vlastní neopatrnost, nemoc.. Lidi co nešťastnou náhodou zaviní nehodu, při které usmrtí svou blízkou osobou i ti prožívají bolest a výčitky. Každé umrtí je bolestné. Smrt přjide a nemilostrdně vezme. Hodně závisí na povaze, jak se člověk se ztrátou vyrovná, ale většinou každého ta bolest velmi zasáhne. Někdo je tvrdší, někdo to zvládá lépe, někoho to sráží na kolena, bere smysl života. Každý má ale stejnou otázku: Proč odešel, když já ho tak moc k životu potřebuju, co budu dělat, jak žít dál, jak to zvládnout, když to tak bolí, život nemá najednou smysl, radost se vytratila, budoucnost mizí. V hlavě máte skoro pořád tu milovanou osobu, říkáte si tolik jsem mu toho ještě chtěl říct, tolikrát jsem se s ní chtěl smát, povídat si, cítit přítomnost to člověka, človek má pocit, že nic nestihl a už nemá šanci. A jsou i tu výčitky, CO jsem udělal špatně, PROČ jsem ho nezastavil, když odjížděl, mohl jet přece až odpoledne, PROČ jsem ho víc neposlouchala, třeba jsem něco přeslechla, třeba volání o pomoc než začal s drogama, PROČ jsem se s ním v autě hádala a on v nepozornosti přehlédl zatáčku, PROČ jsme se večer dívali na televizi, kdyby šel dřív spát, neusnul by mikrospánkem, PROČ jsem ho tam na tom kole posílala, vždyť jsme to mohli koupit až zítra, PROČ vždyť nikdy v životě nebil bit ani kvůli známkám a že neudělá maturitu se přeci stane, hlavu by mu za to přece nikdo neutrh, tak jak je možné, že spáchal sebevraždu a v dopise napsal že zkamal, jak je možné, že neviděl tu cestu dopředu že nějakou maturitou život přece nekončí, PROČ jsem ho tenkrát pouštěla k rybníku, PROČ jsme nepředvídala, že se má holčička najednou při hrani s kamarádkou rozeběhne k silnici, PROČ jsem nazavřela to okno, PROČ jsem na něho volala a on při ceste přes ulici přehlédl auto, PROČ jsem mu tu cestu do hor nerozmluvil, bylo tenkrát tak špatné počasí, PROČ jsem si nevzala dovolenou a nejela do té nemocnice, mohli jsme se aspoň rozloučit, ale já netušila, že je to až tak vážné, říkali přece stav se lepší.......... Vláčíte sebou tyhle myšlenky jako těžké balvany. Člověk jako by cítil, že možná měl ve svých silách tomu zabránit a on to neudělal. Dříve jsem si myslel, že smrt k životu patří, že se s tím nedá nic dělat, že lidé odejdou bolest časem přebolí, ale dnes už vím není to tak, bolest je trvalá, někdy se zmírní, když mozek zaměstnáte, bolestivé myšlenky jako by na chvíli odejdou, ale stačí potkat někoho, kdo vám připomene třeba podle vlasů, typem obličeje, úsměvem toho, koho jste ztratili a je to tu zase, zase ten nůž v srdci, ta otevřená rána, co se nikdy nezahojí. Připadá vám, jako by se ten váš milovaný člověk rozdělil, někdo má jeho ústa, někdo podobné vlasy, někdo se stejně směje, nebo se stejně pohybuje, někdo má stejné oči. Odborník by vám řekl, že toho člověka jako by hledáte. Máte ho v myšlenkách, v srdci. Vystavujete si v bytě jeho fotky, člověk by dal všechno, co má za to, aby se ten dotyčný vrátil, aby bolest zmizela skončily, pocity viny, smutku, beznaděj. Znám plno lidí co řekli, že ze začátku nechtěli žít, že pomýšleli na sebevraždu, protože bolest byla tak veliká a nekonečná. Někteří to neustáli, odešli za tím, koho milovali, protože neunesli tu bolest. Většina zůstala a bojuje s tím. Všade slyšíte, musíte se s tím naučit žít, nedá se nic dělat je to hotová věc, co nezměníte i kdyby jste si oči vyplakali až do krve. Podle vlastní zkušenosti někdy mě přepadne srdceryvný pláč, to jak ta bolest chce z těla ven. Někdy se mi oči zalijí při pouhé vzpomínce nebo když vidím člověka jako by mu z oka vypadl. Je to pravda člověk se s tím musí naučit žít, ale je to jako by táhl za sebou síť plnou kamení. Nejsem člověk, co by se rád litoval, píšu jen tak jak to cítím. A jen člověk, co to prožil pochopí význam mých slov.