Přidat komentář

Milá paní Věro, možná můj příspěvek nebudete už číst, koneckonců reaguji na diskusi starou skoro přesně pět let.
Procházím si tyto stránky, protože mi před dvěma měsíci taky umřela maminka, nejbližší a pro mě jediný blízký člověk na svět, před kterým jsem se mohla zcela otevřít a rozuměly jsme si i beze slov. Maminka už ve svých 67 letech žila sama (tatínek umřel v 57 na plicní embolii), ale byla aktivní, pracovala naplno jako dětská lékařka. Trávila jsem s ní každý víkend, každé volno, každý den jsme si hodinu volaly, protože bydlím sama. Nikdy jsem z nějakého důvodu nepotkala partnera, nemám a už nebudu mít vzhledem k věku děti.
Věděla jsem, že maminka jednoho dne odejde, ale nečekala jsem, že tak náhle, v poměrně nízkém věku a za traumatických okolností. Mamince se 28. prosince, zrovna se dívala na pohádku a jedla večeři, zastavilo srdíčko. Pět minut předtím jsem s ní vrátila z návštěvy, vzhledem k vánočnímu volnu jsem byla s ní.
Nebyla jsem vůbec připravená na její kolaps, to ani nejde. Záchranáři ji sice nakonec resuscitovali, ale dopadlo to jako ve vašem případě. Maminka ležela čtyři měsíce s poškozeným mozkem, a abych to zvládala, věřila jsem tomu, že se zlepší. Dýchala sama, začala více fixovat pohled, plakala, když jsem jí něco řekla, mrkala i ano- ne, ale většinou měla zavřené oči a nedala se probudit. A pak, z mého pohledu, náhle umřela. Mám pocit, že ty čtyři měsíce a plané naděje způsobily, že se pořád v mysli zaobírám tím, co jsem udělala špatně, tím, co jsem zanedbala, jestli mohla žít, kdyby na začátku nebyla umístěna v jednom hrozném zařízení (kde jí vznikly proleženiny nejhoršího typu a sepse, ale s tím úspěšně bojovala). Mrzí mě, že jsme si nemohly před její smrtí nic říct, jak ji mám ráda, co by ona chtěla po mě...Občas mám pocit, že bych chtěla umřít, a neudělám to jen proto, že bych ublížila své sestře.
Podařilo se Vám se situací nějak vyrovnat, pamatujete si ještě, jak jste se vyrovnala s těmi měsíci v nemocnici?
Přeji všem v podobné situaci hodně síly.