Ahoj Deboro a Misho!Já se z toho také po dvou a půl měsících stále vzpamatovávám.Vrací se mi ve vlnách vzpomínky na poslední společné chvíle s mamkou,na to,co jsem mohla udělat jinak a co jsem jí všechno nestihla říct.Stále mám výčitky,že jsem si včas nevšimla,že jí trápí zdravotní potíže. A ona mi nic neřekla,že prý jsem měla dost svých starostí.A přitom to, oproti jejím ,byly naprosté malichernosti.Vždy mně vyslechla,poradila,uklidnila a sama se mi nesvěřila. Vídali jsme se tak 2krát do měsíce,ale každý den si telefonovali.Byl,a stále je,to pro mně obrovský šok,když mi 5.3.telefonovali z nemocnice,že tam leží.Sama tam došla a už se z ní nikdy nevrátila.A tak žiji s pocitem sobce,s výčitkama,nemohu se na sebe ani podívat.Byla jsem hodná dcera.ale tohle jsem pos...a!Život by jí to zřejmě nezachránilo,ale nemusela na to být sama.Přeji vám,pokud možno,vše dobré a budu ráda,když se tu za nějakou dobu opět setkáme.Ahoj
In reply to Za pár dní už to budou dva by Anonym (neověřeno)