Ahoj, taky přispěju se svými zkušenostmi. Já po smrti maminky brala Lexaurin. Dali mi ho tedy ještě v hospici než maminka umřela, když sestřička viděla jak se hroutím. Není to moc silné, ale zase zároveň to opravdu otupí. Takže jste ve stavu, že jste schopné fungovat, ale je vám tak nějak všechno jedno.
Když jsem ho vysadila (po pár měsících), tak jsem já kráva zkoušela alkohol, ale to bylo strašný, bylo mi samozřejmě ještě hůř, takže to zásadně ne!!!! Chodila jsem i chvilku k psychologovi, jen tak se vypovídat.
Jinak teď po roce a něco...... Ta bolest není tak strašná, jsem schopná fungovat, chodit do práce atd. Musím. Každodenní starosti mě do toho života zase vtáhly. Ale máma mi chybí pořád. Když mám velký starosti, tak je to horší, to brečím a říkám si sakra, potřebuju mámu, aby mi poradila co mám dělat nebo mě aspoň utěšila. No, nějak to vyřeším, popláču si a život jde dál. Snažím se si říkat, že máma je se mnou, vzpomínám, co mi říkala, jak mi radila a to mi pomáhá. Já vím, že to je individuální a záleží na každým z nás, jak se s tím vyrovná. Třeba to někomu dodá trochu síly..... Akorát mám problém na hřbitově, vždy, když tam jdu, tak brečím jak želva. Sednu si na kraj hrobu a brečím a brečím, dokud vše nevybrečím. Pak zapálím svíčku a povídám mámě všechno, jako kdyby byla vedle mě a poslouchala mě. Vždy mě to uklidní, nevím..... Když odcházím ze hřbitova, mám v duši takový zvláštní klid..... Strašně špatně se to popisuje.
