Přidat komentář

Ahoj rikino,
právě mám zkouškové období a mám šílené potíže se soustředit na učení. Zrovna jsem se tak podívala na maminčinu fotku, kterou mám stále před sebou (na období, kdy nám bylo krásně a plavaly jsme v moři) a najednou jsem cítila prázdnotu svého života. To co jsi napsala mi zcela mluví z duše, cítím to stejně. Také už to brzy bude rok (děsím se toho dne, kdy to bude rok). Já to mám ale jinak než ty, mě ten rok utekl podivně rychle, ale přijde mi, že mi doslova proplouval mezi prsty, buď jsem brečela nebo jsem z toho stestku byla pořád nemocná celou zimu a nebo jsem se snažila hodně intenzivně učit do školy a na nic nemyslet. Ale během celého roku jsem nepřestala den co den myslet na maminku, večer co večer, každé ráno po probuzení. Každý den se mi o mamince zdá, ale většinou to jsou sny z doby, kdy už byla hodně nemocná, takže se pak probudím a je mi zle ze všeho. Pořád usínám, i během dne. Nedokážu se soustředit na nic. Studuji školu, která je na mě čím dál těžší, když se nejsem schopna soustředit, nebyla jsem daleko od syndromu vyhoření, ale naštěstí mám vedle sebe přítele, který mě vždycky podržel....ale žádný chlap není zvědavý na neustále ufňukanou holku, takže už před ním nebrečím a držím si vše v sobě a brečím si jen potají. Nechci ho zatěžovat s něčím, co nikdy nepřejde. Nemá mi jak pomoct. Chybí mi domov. S maminkou jsem ztratila pevnou půdu pod nohama. Už nejezdím domů. Táta je v depresích, takže se nikdy neozve první. Sestra má problémy....nemohu nikoho ještě zatěžovat brečením....