Je to už skoro rok, co mi zemřela maminka a cítím se spíše čím dál hůř. Ne že bych denně brečela (i když celou zimu jsem plakala a plakala a byla jsem kvůli tomu pořád nemocná - prakticky co týden mě zkolily horečky, takže jsem byla čím dál slabší), ale nyní se spíš cítím hrozně bez naděje. Můj život se otočil o 360 stupňů a už jsem někdo jiný. Bohužel. Odešlo moje všechno. Byla jsem na maminku až nezdravě fixovaná. Je mi 21 a žily jsme spolu samy. Teď mě drží nad vodou jen přítel a společná budoucnost, i když mám v hlavě totální chaos a netuším, ani co budu po vysoké škole dělat (protože mi přijde, že v ná nijak extra nevynikám). Ani nechci myslet na svatbu, protože bez maminky už pro mě nikdy svatba nebude nic veselého. A ani s vrstevníky si nemám moc co říct (kromě školy), protože většina z nich nemusela předčasně dospět a v podstatě mají úplně jinak nalajnovaný život. Litovat se nebudu. Jen jsem ze všeho strašně nešťastná a vždycky si řeknu, že je hrozně, že mám třeba před sebou 50 let života bez mámy. Bojím se, že zapomenu, jaké to bylo, když jsme ještě byly spolu a bylo nám dobře. Psali jste, že se vám o mamince zdá. Ano mě taky. Téměř pořád. Většinou jsou to zlé smutné sny, ale zdál se mi už jeden hezký, u kterého jsem se usmívala, tak to beru jako pokrok. Kéž by takových snů bylo víc. Ale je hrozné vzbouzet se a usínat se stejnou myšlenkou - že život je nespravedlivý a nevím, co si počnu, když mi odešel můj anděl, který dohlížel na můj život a pomáhal mi. připadám si hrozně neschopná a všeho se bojím. Dokonce mi občas vadí projíždějící houkající sanitka, vždycky se pak musím přemáhat, abych se okamžitě nerozbrečela....mám ze všeho hrůzu...
