Strašně moc vám všem děkuju za podporu. Číst tyhle řádky je pro mě balzám na duši, protože konečně někdo chápe, jak mi je, že jsou dny, kdy nevím kudy kam...Ztratila jsem největší jistotu svého života a cítím se strašně nejistá a rozhozená. I když jsou dny, kdy jsem, dá se říct, úplně v pohodě, až se sama divím a svým způsobem se za to i vlastně stydím - jak můžu být vůbec veselá??
A pak stačí maličkost, vzpomínka, jedovatá poznámka z okolí a jsem tam, kde jsem byla...Snažím se kvůli příteli, je mi neskutečnou oporou, ale když už i já jeho jsem dostala svojí náladou do deprese, tak jsem si řekla dost...Vydrželo mi to týden, jenže poslední dny se to vrátilo a já vedu neskutečný emoční boj. Chci být zase jako dřív, chci se bavit, chci, aby byl šťastnej, protože přijít o něj, tak to už by byl opravdu můj konec..ale někdy je to neskutečně vysilující tvářit se, že je vše OK a občas cítím, že mi dochází síly...Mám hrůzu z toho jít mezi lidi...nevím proč..asi proto, že podvědomě nenávidím všechny šťastný a veselý lidi...nebo možná proto, že se mezi tolika lidmi cítím ztracená a osamělá...je to peklo pořád nad tím přemýšlet...Vědět, co je správné, ale nebýt schopná se tak chovat...Nenávidím se o to víc...Nedokážu se smířit s tím, že už ji nikdy neuvidím, že už mi nikdy neudělá křížek pro štěstí, že mi nezavolá, že nemám domov...Nemám chuť vidět ani kamarádky, protože o čem se tak asi s nima mám bavit?Vyhýbám se těm, kteří nevědí, co se stalo, protože nevím, jak jim mám odpovědět na otázku jak se máš, co nového?Lhát nechci, ale říkat pravdu už vůbec ne...akorát by mě začali litovat a to by mě rozsekalo ještě víc...
