Přidat komentář

Ještě bych ti chtěla říct, že je asi dobře, že jsi nakonci maminku neviděla. Není to hezký pohled. Je to věc, které se nezbavíš dokonce života. Každý den vidím jak trpěla, jak nemohla dýchat, jak už nemohla chodit a mluvit a dívala se na mě strašně smutně. Buď ráda, že tvoje maminka neměla žádnou dlouhou nemoc, že dlouho netrpěla, i když ses na to nemohla vůbec připravit. Je hrozný pocit, když víš, že člověk zemře a musíš s tím žít a spát každý den - třeba rok, půl roku,.... Musíš dělat běžné věci, chovat se normálně, usmívat se. Nemůžeš křičet a zešílet z toho a bušením o zeď si polámat ruce a fyzicky si ubližovat, protože máš pocit, že by to vyventilovalo tvou bolest. Takové emoce jsem uvnitř měla a musela jsem je držet vevnitř a chovat se normálně. Nikomu bych nepřála občas nahlédnout do mé hlavy. Myslím si, že mé myšlenky dokážou být hodně černé nebo rudé nebo tmavě šedé a ponuré....nikdy dřív jsem taková nebyla, ale od té doby prostě cítím nenávist vůči komukoliv, kdo mi nezapadá do vzorce: maminka = číslo 1 navždy.