"Dobrý" večer,
je to už 6 měsíců, co tu maminka není. Mám všude její fotky po bytě. A po celou dobu svého truchlení sleduji, jak se ono truchlení proměňuje. Na začátku to bylo hrozné, pořád jsem brečela, neviděla jsem smysl života, byla jsem neustále fyzicky nemocná, protože to neustálé brečení mě hrozně oslabilo. Pak jsem si ale řekla, že pokud se nedám do kupy, tak onemocním hůř a už to nepůjde vrátit a to by maminka nechtěla. Snažila jsem se myslet na to, co by chtěla ona. Vnímat to že jsem naživu zodpovědně. Nosila mě v břiše, porodila, vychovávala mě. Vím, že jí hodně dlužím. A jelikož už tu není, tak jí to musím vrátit skrz svůj život. A tato myšlenka mi hodně pomohla a postupně jsem za těch X měsíců změnila spoustu náhledů na život, začala jsem se zajímat o věci, o které jsem se dřív nezajímala. Tak to byla fáze, kdy jsem se soustředila hlavně na sebe a přestala jsem brečet. Pak bylo i pár dnů kdy mi bylo vyloženě dobře a snažila jsem se na nic zlého nemyslet a k ničemu se nevracet. To mi pomohlo se trochu psychicky a hlavně fyzicky zotavit. Ale teď po 6 měsících mám dojem, že se mi některé věci vrací zpět. Během dne mi vyskakují vzpomínky, občas slyším v hlavě, co by mi říkala, když něco dělám špatně, jindy si zase říkám:"mami, za těch 6 měsíců jsem ušla obrovský kus svého života. Jsem jiná. Naučila jsem se být ve svých mladých letech samostatná. Dokázala jsem to a to...." a pak si říkám, co by na to asi řekla. Asi by byla šťastná, že jsem rozumná a že vím, že musím jít dál. ALE NAVZDORY TOMU...jsou dny, kdy bych se rozbrečela i v tramvaji, dny kdy jsem děsně hnusná na své okolí, kdy nevidím smysl života, kdy si říkám :" mami, sakra vrať se mi", "mami, řekni že jen spím, že to je jen zlý sen". Pochopila jsem, že člověk nikdy nebude 100% šťastný a že vždy docení věci, kterých si nevážil až s odstupem času, a pak lituje. Kolik času člověk promrhá nespokojeností ze svého života, a pak až je hůř, tak si uvědomí, jak skvěle se měl. Navždy mi bude moje milovaná maminka chybět. Byla tak moudrá, laskavá. Nikdo mě už nikdy tak v životě nepodrží, nikdo mi neporadí, tak jak ona to uměla. Prostě teď žiju tak, že jsem jednou dole a jindy nahoře. Jeden den se směju a druhý den si uvědomím, že nemám důvod se smát. A hlavně nesnáším, když okolí se tváří jako že život jde dál. Jde, ale nikdy už nebudu kompletní, nikdy už mi nic nezahojí tu nepřestávající bolest. Ztráta je se mnou každou sekundu mého dne, vím že tam někde vzadu v hlavě mi neustále bliká kontrolka "maminka", i když dělám normální běžné denní věci, které prostě musím dělat, aby se mi život nesložil jako domeček z karet úplně. Napište jestli se cítíte podobně. M.
