Ahoj Petře, sedím v práci, nemůžu po roce a půl na mámu zapomenout a moc Tě chápu. Nechal jsem si urnu s máminým popelem doma, nevidím na tom nic divného, rozumím Ti, že nechceš zapomenout, čekat, že vše jednou odezní, máma by si to nezasloužila. Sdílím s Tebou i bezvěrectví a že jsem zůstal bez dětí a partnerky. O to to máme horší, jediné, co můžeme udělat, prožit zbytek vlastního života tak, abychom žili sice s trvalou ránou na srdci, ale zároveň se nezpronevěřili zásadám sdíleným s našimi maminkami.
Teď se jdu umýt, aby nikdo neviděl, že jsem brečel, a jdu dále pracovat.
Honza
In reply to Ahoj všem, by Anonym (neověřeno)