Přidat komentář

Omlouvám se, že se opět mísím do Vaší diskuze, ale prožívala jsem také hrozné představy o tom, co se dějě po smrti, pohřeb, kremace..... Tím se nezatěžujte a nemyslete na to, tělo je jen schránka, jakoby kabát duše, která je nejdůležitější, a kterou budete mít navždy ve svém srdci. Také jsem nevěřící, v dnešním přetechnizovaném světě těžko uvěřit, že někde nahoře sedí nějakej dědek na mraku, čumí dolu a řídí to, to je samozřejmě nesmysl.
věřím ale, že něco mezi nebem a zemí existuje, myslím tím, že energie, která tvoří osobnost a vytváří za života hodnoty, ,,duše,, se přeci nemůže vytratit a zaniknout. Věřím, že se inkarnuje znovu. Opravdu jsem realista, ale na toto věřím. Kde by se jinak vzala telepatie, sny, intuice, předtuchy, pocity, že určitou situaci už jste někde viděli, či zažili - jsou to zůstatky z minulých životů. Četla jsem nedávno někde toto : neplač nad mým hrobem, já tam nejsem..... A mne to opravdu nikdy netáhlo na hřbitov a ni na hrob, kde člověk vidí u urny fotku, přišlo mi to vždy jen jako divadlo a povinnost, směšné
Milovaného máme přeci kdykoli chceme a myslíme na něho v srdci, nikoli někde na ohraničeném k tomu určeném místě, kam chodí všichni ostatní. Můžeme si sním povídat, vzpomínat. Teď Vám povím příhodu, v době beznaděje a neustálého přemýšlení ,,proč,, jsem šla ke kartářce, která mi řekla, že můj otec se inkarnoval do sousedního státu, že teď svůj život žije vedle v cizině. Doma jsem si pak vzpoměla, že nějaký měsíc po tátově smrti jsem šla kolem hotelů, který mimochodem kdysi on s kolegy stavěl, no a u toho hotelu stál autobus s cizinci, rakušáci či němci, nevím a vedle autobusu stál hlouček turistu, a asi metr od nich stál táta, koukal jak procházím s dcerou, já koukala také, ale neodvážila jsem se otočit, bylo to tehdy dost čerstvé. Táta byl ve věku, ve kterém zemřel, jeho klasický ležérní postoj s rukama v kapsách. Zemřel tragicky předčasně, takže si asi přišel svůj život ,,dožít,, ale jinam. docvaklo mi to vše až po návštěvě kartářky, tato příhoda se mi stala už před 10 ety, kartářku jsem navštívila dlouho potom, mozřejmě, že ona o mé příhodě nemohla tušit. Utvrdilo mne to v mém pocitu, že smrtí ,,duše ,, nekončí, měla zde svůj úkol a pak jde dál, může se vrátit do vašeho okolí, dětí, či jinam, záleží ¨na okolnostech.
Ještě pro pana Petra : když Vaše partnerka se chovala takto sobecky, její duše ještě není na takovém stupni vývoje, aby soucítila s druhým a jeho neštěstí. Také jsem si to tenkrát prožila s člověkem, který mi po smrti otce řekl doslova toto: Ty naděláš, život jde dál. Síla co? Takoví lidé jsou primitivní a nestojí ani za to, aby se snimi člověk rozčiloval. a nicil se, i když to dost dobře nejde. Ale na každého dojde, lidé co se dokážou vcítit jsou o dost výš než ti chudáci, co žijou jen materiálnem. ale to je jejich problém, jsou to primitivové, jak jsem již psala, nejsou hodny našeho času a naší společnosti