Přidat komentář

Ahoj Petře, napsal jsi to hezky. Je mi moc líto, že jsi tu hroznou ztrátu už musel prožít tolikrát. Pro mě to byla první, ale nejhorší v citlivém věku, kdy mám teprve spoustu těžkých životních rozhodnutí před sebou (teprve studuji a mám v hlavě chaos, nevím ani jaká budu jednou matka). Bojím se na kohokoliv znovu tak citově připoutat, abych jednou nebyla zase tak na dně,ale nejde to, já bez lásky žít nedokážu. Máma je pryč, ale když si představím, že by měl z mého života odejít kdokoliv další, chytá mě hrozná panika. Představit si živého člověka, že už tu není je horší, než se smířit s tím, že už tu někdo není. Aspoň pro mě. Občas mám o lidi co mám ráda hrozný strach až zapomínám úplně na sebe. A bojím se, že za pár let zapomenu, jaké to bylo, když mi maminka dávala pusu na dobrou noc, jak se smála, jaký měla hlas. Občas když se rozhoduji o něčem důležitém, tak si řeknu, že by máma řekla, ať udělám to a to, a tak se tím řídím a celý život budu. Na prvním místě je teď pro mě žít tak, aby na mě mohla být z nebe pyšná. Ale tuto sílu jsem hledala dlouhé měsíce a občas ji ztratím a cítím obrovskou prázdnotu a nechápu smysl života, ale pak si vždycky nadám, že musím být silná. Je hezké Petře, že jste si nechal urnu doma. U nás to bylo všechno tak narychlo, a dodnes nevím, jestli jsme udělali správně (rozptylová loučka). Maminka nám ani nestihla říct, co by chtěla a popravdě, já bych to taky nevěděla. Já osobně bych ale urnu doma nezvládla mít. Z mnoha různých důvodů. Děsilo by mě to. Dodnes mě děsí představa, že se moje milovaná maminka proměnila v popel....Nemůžu nad tím ani přemýšlet. Každopádně mě tohle všechno také zcela změnilo, jak Tebe. Přehodnotila jsem život. Mám jiné priority a trochu jinak si život zařídím...nebudu odkládat děti třeba až na 30tku...