Přidat komentář

Ahoj Míšo,

Děkuji za odpověď. Netuším, proč ani vlastně v té nejsmutnější chvíli lidského života, jakým je ultimativní odchod milovaného člověka, si muží nepřestávají hrát na hrdiny (resp. bezcitné nuly). Asi to souvisí s tím, že projevovat city se prostě u chlapů nenosí a že to máme dané geneticky (vyhrává ten nejsilnější a nejsilnější nebrečí a city neprojevuje - ve smečce). Ale znám dost mužů, kteří jsou lidsky citliví a dokáží pochopit. V každém případě jsem já svoji přítelkyni, která byla stejně bezcitná a jakkoliv mě odmítla pár dní po smrti mámy pochopit či podpořit, ze svého života vypakoval tentýž týden. Nemohu mít vedle sebe člověka, který v sobě nenajde ani zrnko empatie a není ochoten moji situaci pochopit....Jak tady psali už jiní: "Maminko, měla jsi pravdu, nebyla pro mě, měl jsem Tě poslechnout".

Taktéž jsem přečetl pár knížek o tom, co se může dít po smrti, protože si myslím, že žádná energie se nedá zničit, pouze se přemění na energii jinou...a duše je myslím energie....tělo je jen schránka, která bez duše (či jak to nazvat) okamžitě uvadá.....Chtěl bych opravdu věřit v to, že se s maminkou setkám. Chtěl bych být přesvědčený, že existuje, že tu někde je. že to není ultimativní konec......Chtěl bych se tak vrátit zpět...

Víš, možná to není místo pro tuto diskusi, ale ve svých 35 letech jsem viděl umírat už svého brášku, babičku, dědu, otce i maminku. Vždy jsem si myslel, že smysl života je žít pro druhé a že život jednotlivce (myslím být opravdu sám schválně a žít jen a jen pro sebe) prostě žádný smysl nemá. A vidět je umírat v bolestech a být u toho bylo to nejhorší, co jsem v životě zažil. Pocit totální beznaděje, kdy lékaři Ti sdělí pravdu až tehdy, kdy je pozdě, pocit totální ztráty smyslu existence, to vše mě navždy změnilo......Ale věřím tomu, že když člověk umírá, tak v tom okamžiku věřím ve světlo na konci tunelu, pocity bezpečí, tepla....Chci v to věřit. Horší je ta cesta k umření, pokud není rychlá - ležet na lůžku poslední dny je hrozná věc.

Kremace - asi drsné téma, ale taky často přemýšlím, co a jak. Taktéž jsem slyšel, jak to probíhá, a bylo mi do breku (resp jsem řval), když na mě padlo rozhodnutí, co a jak. A ať si každý říká, co chce, rozhodl jsem se, že maminku chci mít u sebe. Chtěla by to tak. Urnu mám doma, zapálím každý den svíčky, když jsem doma, koupím květiny, které tak milovala, myslím na ní, a tak to prostě je. Nevidím na tom nic špatného. Vlastně se cítím lépe než kdyby to tak nebylo. Uklidňuje mě to, že tu tak nějak má své místo.

Je moc dobře, že si říkáš, že musíš ží dál a dokázat své mamince, že tu máš své místo. Protože to jediné, co by si Tvá maminka přála, je, abys šla dál a byla šťastná a spokojená. Všechny naše maminky by to chtěly...