Chtěl bych Vám popřát hezký večer, ale vím, že všichni, co chodíme často na tyto stránky, těch hezkých večerů moc nemáme. Chodím zde dost často, píšu ale málo, protože cítím skoro to samé, co všichni ostatní, kterým milovaná maminka odešla. Píší zde většinou ženy a muží se asi tváří, že to zvládají, ale to je jedno. Je to 8 měsíců, co mi nejdražší člověk, má zlatá máma, odešla, a to jsem jako chlap zůstal sám (z rodiny nezbyl nikdo) - po tři roky jsme bojovali se zákeřnou nemocí od prvního okamžiku, kdy jsem zjistil, že nemocná je, hned jsem si moji zlatou mámu vzal k sobě domů (žila na druhém konci republiky).
Chodím jako duch světem, hledám význam vstávání do práce, význam nějakého snažení, hledám smysl, proč vlastně tu být, a naprosto nevěřím na nějaké rčení, že čas to vyřeší. Nevyřeší, ani tu bolest neotupí. Nevěřím. Můj bráška mi odešel před 10 lety a bolí to stejně, když na něj vzpomínám, a často na něj myslím....Ani nevím, proč to píšu. Jen snad, že je těžké si s někým o tom promluvit. Ani nejbližší přátelé nechápou pocity, které mám. Jsou dny, kdy nenávidím celý svět, vztekle se uzavírám do sebe, jsou dny, kdy se snažím věnovat čemukoliv jinému, ale pak zjistím, že vlastně nechci. Že nechci zapomínat, že nechci nevzpomínat, že nechci se jen dívat dopředu a tvářit se, jak vše bude v pohodě. Nenávidím lékaře a sestry, kteří se k mamince tak zle chovali, a je mi tak strašně líto, že ať jsem dělal cokoliv, kašlali na nás......Nenávidím sebe, že jsem si mámu k sobě nezval dříve (měli jsme tak báječný vztah). Často si prohlížím fotky a webovou kroniku, kde jsem si nahrál všechny naše společné fotky.....A Vánoce, ty jsem i jako chlap skoro prořval. Je to tak nedávno, co jsme si ťukali, vařil jsem jí čaje, kupoval její milované ovoce, zval její přátelé k nám domů, aby měla radost....Je to tak nedávno. Tak jsem doufal, že vše bude ok....Nerozumím tomu. Nikdy tomu neporozumím. Chtěl bych tak věřit v to, že někde je, že na mě čeká, že se uvidíme a sejdeme se. Tak moc bych chtěl mít aspoň naději, ale jako nevěřící člověk mám pochyby....Dal bych vše za to, aby tu maminka byla se mnou....
Ach jo, život je stejně zákeřný a nespravedlivý. To je je jeho hlavní povaha...
Přeji vám, ať nějak najdete sílu. Pokud máte děti, které já mít nemohu, věřte prosím v to, že právě v něm je maminka/tatínek.....Snažte se žít a ani se nesnažte vysvětlovat své pocity někomu, kdo to nezažil (je to jen plýtvání energií a slovy)...
