Před týdnem mi zemřela babička. Našel jí děda ráno v posteli, myslel si, že spí, ale bohužel byla mrtvá. Říká se, že hodní lidé zemřou ve spánku a babička byla ten nejhodnější člověk, jakého jsem znala. Moc mě to trápí a hlavně mamku. Snažím se být silná, ale vnitřně se rozsypávám na kousky. Bojíme se teď o dědu, má alzheimera a nevíme, jak na tom po takovém šoku bude. Nikdo z příbuzným tomu nemohl uvěřit a bohužel, někteří nám to dávají za vinu. Babička měla zdravotní problémy, ale nikdy by nás nenapadlo, ani doktory, že jsou tak vážné. Nevíme, co se přesně stalo a nepřestávám si to všechno vyčítat. Tolik mě trápí, že tu už babička není a nevím, co si bez ní počneme. Vím, že po ní zůstalo spoustu krásného v nás všech, a také vím, že čas zahojí všechny rány, ale bolavá jizva zůstane. Teď jen, aby byl děda silný, i když se o něho opravdu bojím. S babičkou spolu byli 58 let a nikdy od sebe nebyli odloučeni, až teď. Většina příspěvků mi dodala sílu a odvahu. Babička navždy zůstane v mém srdci, v srdcích nás všech.
