Milá Rikina,
psala jsem včera příspěvek do této rubriky, jelikož je nás mnoho, komu odešla maminka a tak jsem nechtěla psát přímo někomu, ale Tvoje trápení je pro mne dost podobné. Dovol, abych Tě podpořila - to, že čas rány hojí se jen říká, nebo to platí u jiných lidí, ale u odchodu rodičů, zvláště maminek to neplatí, naopak. Jak píšu ve svém příspěvku prokletí,či dar, jak prožívám něco hezkého, strašně bolí, že maminka se nedožila a nedokážu se radovat. Přesně jak Ty-mám bratra,ale ten s námi již nebydlel a když přišel s rodinou na návštěvu, jen se povídalo, ale já s maminkou byla každý den,viděla její bolest, stesk po mém tatínkovi a tak jsme si vždy sedli na lavičku a měli jsme jedna druhou. Jsem za ty chvíle "nicnedělání"vděčná, žádná práce neuteče, ale když ztratíš blízkou osobu, už čas nevrátíš. Viděla jsem jí na očích, jak je smutná, že odcházím do práce a čeká, kdy se vrátím, barák byl pro ni prázdný bez manžela, s kterým měla tak krásný život a odešel brzo, měli plány na důchod, taťka se ho nedožil, mamka ho prostýskala. Nemocnice jí vzala všechny blízké duše, bylo těžké ji přesvědčit, že zrovna jí pomůžou :-(. Jsem ráda, že jsem jí ještě začla skoro každý den přehrávat písničku od skupiny Holki "pro mámu". Je to krásné vyznání a přehrávám jí tuto písničku dodnes, když si sednu ke stolečku s urnou, kterou mám stále doma. Je to rok a půl a připadá mi to jako včera. Kalendář v kuchyni je stále otočen na den, kdy byla naposledy v kuchyni a nedokážu ho přetočit......
přeji mnoho sil.
Šárka
In reply to Je to už 4 mesiace. Ani by Anonym (neověřeno)