Udeřila smrt. Rakovina si nebere servítky. Moje maminka zemřela po marném boji s rakovinou v nedožitých 54 letech před čtyřmi měsíci. Sedím a promítám si v hlavě vše co se za tu dobu událo a přemýšlím jak se s tím smířit. V mozku mám zmatek a spoustu otázek. Jedna z nich. Proč musela zrovna moje maminka, která nikomu nikdy neublížila zemřít v bolestech trpící jako zvíře?! Já vím, je to klišovitá otázka dokud se nedotkne vás. Člověk to chce zakřičet, ale kam a nebo komu se s tím svěřit? V téhle "moderní" době je člověk zasažený rakovinou cenný asi jako kus plesnivého chleba.
Ten příběh jménem rakovina znají všichni, kteří si tím prošli. Diagnoza, šok, operace, léčba, beznaděj a potom stereotyp každodenního umírání-bolesti, zvracení. Nikdy nezapomenu jak se na mě ve svých posledních dnech dívala svýma velkýma očima a bylo v nich napsáno. " Jsem odepsaná, umírám." Ještě teď se mi klepou kolena nad její statečností. Jak se kousala do rtů samou bolestí, ale nestěžovala si. Já bych se rozbrečel jako želva a chtěl umřít, ale ona o smrti nechtěla slyšel ani slovo. Nemohl jsem ji ani pohladit po vlasech jak byla citlivá na bolest a tak jsem ji jen držel za ruku. Bílá tenká ručka protkaná modrými žilkami. Když jsem vedle ní seděl na kraji postele a měl ruku položenou na jejím obrovském břichu a díval se na její stržený obličej, říkal jsem si, že se musím probudit. Tohle přece není pravda! Ještě před půl rokem hrála u nás na zahradě badminton s mojí neteří a teď... Z vašeho nejmilovanějšího člověka zbude jen pár kilo bolestných chomáčků. Smrt se vám směje přímo do očí. Nemůžete dělat nic...jen sedět a čekat.
Velmi mě trápí i to, že jsem jí spoustu věcí neřekl, nepoděkoval za to jak se o mě starala. Že jsem ji měl hrozně rád a vždycky jsem se domů vracel s teplem u srdíčka, že mě někdo obejme. Je pryč. Zmizela jako mráček na obloze a já musím jít dál. Sbohem maminečko. :(
Dobří lidé. Smiřte se se všemi svými blízkými a buďte s nimi zadobře, protože nikdy člověk neví kdy je na řadě. Smrt je přirozená věc a nikdo nemá záruku devadesátiletého života. Jak říká klasik John Donne." A proto se nikdy neptej komu zvoní hrana. Zvoní tobě."
S pozdravem Miloš
