Ahoj holky, doufám, že se nezlobíte, že vám vstupuji do vaší diskuze a pocitů.Cítím přesně co vy, smutek strach z budoucnosti, že to bez maminky nezvládnu vychovat děti, jako ona vychovala nás dva s bratrem, také ji brzo umřela maminka, ale takhle smutnou a uplakanou, jako jsem teď já, jsem ji nikdy neviděla, byla to silná žena.Nevím, co se to se mnou děje, jsem tak zlá na lidi kolem sebe, když někdo umře jsem ráda, nejhorší je, že smrt přeju i manželovým rodičům, má ještě oba dva rodiče, taková se ze mě stala zrůda,když řekne slovo moje máma,je to jako by mi vrazil nůž do srdce,s nikým se nebavím, protože si myslím, že mi to každý přeje a ještě se rád zeptá, tak jak to zvládáš.Tuto otázku už nemůžu ani slyšet, říkám si pro sebe, jak asi myslíš.Nevím, jak dál,máma mi chybí čím dál tím víc, ale snažím se,myslím stále na ni, když jdu spát, když se ráno probudím první moje myšlenka je, máminka umřela,je mi stále smutno, maminko moc se mi stýská.Miluji Tě.
