Nikdy jsem se necítil tak zničený, vyplakaný, prázdný, životem ponížený, osamocený jako v posledních dnech. Je mi zcela jedno, pokud bych měl dnes umřít taky. Má milovaná maminka, poslední člen rodiny, mi odešla po krátkém boji na věčnost. Není větší životní bolesti než odchod milovaného člověka, není většího trápení a bezmoci než sledovat rychlý odchod. Zemřela po zásadním nepochopení jejího zdravotního stavu ve FNKV v Praze, kde byla až v posledním stádiu po mé intervence převezena v poslední den na JIP zemřít. Moje drahá máma, člověk, který v životě prožil bez vlastního přičinění tolik špatného a který chtěl tolik žít, je prostě pryč. Zítra má pohřeb a já nemůžu spát, nemůžu normálně myslet, jsem jako prázdná tupá nádoba náhle naplněná nihilismem a pocitem naprosté komičnosti celého světa. O mámu jsem se poslední tři roky denně staral, protože jsem chtěl a potřebovala to, předtím jsme se bohužel viděli jen jednou za dva týdny na víkend. Žila vlastně jenom pro mě, protože v mládí strávila skoro pět let v nemocnici kvůli vážné nemoci, v manželství měla alkoholika, který ji psychicky i fyzicky týral, můj drahý bráška jí před lety zemřel před očima. Pak se starala o oba své rodiče do jejich smrti....Byla tak dobrosrdečná, tak milá, empatická, hodná a nápomocná, můj rádce a ten někdo, kdo stojí za mými zády. Strašně jsem se snažil v posledních letech, aby konečně měla ten svůj domov - vzal jsem si jí k sobě a měla se tu myslím moc dobře. Pochoval jsem bratra, babičku, dědu a zítra už i mámu - z lidí z rodiny, kterým na mě záleží, nezbyl vůbec nikdo. Sám jsem k tomu poměrně dost nemocný, děti mít nemůžu a tak stále přemýšlím, proč? Pravdu se nikdy nedovím, proč dobří lidé odcházejí, většina špatných zůstává. Proč jsme takhle trestáni...... Jsou to nejtěžší dny mého života a nevím, jak to bude dál. Musím samozřejmě chodit do práce, ale už mě nikdo nebude doma čekat, už nikdo nebude mít radost z mých úspěchů a soucítěnost při mých neúspěších. Źivot je tak křehký a opět vidím, jak důležité jsou všechny ty drobné rádoby maličkosti života - pohlazení, vlídné slovo, udělat radost apod. Moje milovaná maminko, z celého srdce Ti za vše děkuji, jsem na Tebe neskutečně hrdý a pyšný a moc Tě miluji. Udělala jsi ze mě lepšího člověka a pevně věřím tomu, že jsi neodešla, ale jen si nás předběhla, a že se zase sejdeme. Dal bych za to všechno. Petr
